Moji milí, zdravíme vás z jihu. Jen vám chceme dát vědět, že se nám daří dobře po všech stránkách. Ve sboru to dlouhodobě frčí jak po másle. Jsme velmi povzbuzeni tím, co Pán dělá. Je to celý vějíř aktivit, které sí Pán používá, aby rozvířil stojatý vzduch v našem městě a na Istrii vůbec. I my sami jsme při tom příjemně ovívání Duchem, takže se nepotíme, když Mu sloužíme.

V květnu bylo deset lidí z vedení sboru + 3 náctiletí na konferenci v německém Heilbronnu a měli se skvěle. Můj zeť Andrej s Terezkou zase vedou skupinu mladých. Dojíždí na ni i dvě dívčiny z Puly a mladík z Bale, jehož maminka se bude zanedlouho křtít. On sám zatím svůj život Bohu nevydal, ale směřuje k tomu.

Když už jsme u těch křtů, v lednu jsme křtili Tinu, která k nám začala chodit v létě 2024 a podle slov jejího svědectví si ze začátku myslela, že to, co ve sboru vidí a cítí, co zakouší na skupinkách a ve vztazích je příliš krásné, než aby to byla pravda. Myslela si, že to jen hrajeme. Ale po čase se přesvědčila, že to nehrajeme a úplně se vydala Bohu, přijala Ježíše jako Pána a Spasitele a roste jako z vody. Bohu vydaný člověk nemůže nerůst.

Také manželka Káťa vede skupinku a moc si to užívá. Když se ji ptám, jak to probíhalo, říkává vždycky: „Já to ani moc nevedu, on to vždycky vede Pán sám a já jen koukám a žasnu. Jen občas to lehce zkoriguji, a to je všechno.“ Lidé si navzájem slouží a co jsem v minulosti u mnohých skupinek bohužel neviděl je, že se na ni lidé těší a když někdy z nějakých důvodů skupinka nemůže být, jsou smutní jak děti, co musí čekat na zmrzlinu do příštího týdne.

Duch svatý mocně jedná i na setkávání žen. Žena, která léta nemohla plakat, se tam po letech rozplakala a bylo to štěstím. Jiná žena v sobě celý život nesla pocit, že je nehodná, protože je nečistá, a vždycky se držela stranou. Na setkání prožila úplné vysvobození a od té doby přijímá a sdílí slova a vidění od Pána, svědčí o něm nevěřícím a přivádí je do sboru, nebojí se mluvit veřejně.

Zajímavý příběh má i mladý muž Matija, bratr našeho zetě Andreje. Ve dvanácti letech jsem ho pokřtil. Později ho život semlel, dokonce žil se svou ženou Mexičankou nějakou dobu v Mexiku. Po návratu pokračoval ještě několik let v životě ve vzpouře a během covidu se vrátil k Pánu. Prozřel takovým způsobem, že si člověk řekne, že to snad ani není možné. Ale je. Pánu není nic nemožné. Matija je zářný příklad toho, jak lidmi pokřivený obraz Boha a církve dokáže člověka od Boha a od církve odehnat a zatvrdit a skoro na smrt otrávit a taky toho, že Boží milost je větší a mocnější. Dnes je Matija i jeho žena Fabiola jedněmi z nejspolehlivějších a nejpokornějších božích služebníku a v dubnu jsme Matiju ustanovili starším sboru.
Káťa a já jsme dostali od Matije a Fabioly dárek – čtyřdenní pobyt v chatě v podhůří Gostkého Kotaru. Asi na nás viděli, jak jsme unavení, tak nám zaplatili tenhle pobyt. Tak jsme si vyrazili a odpočívali. Sbírali a sušili léčivé bylinky, modlili se, uctívali Pána, plánovali, povídali a užívali si jeden druhého. Skvělý čas!

Na jaře nás opět po létech navštívil Podpůrný tým z našeho domovského sboru v Praze, který o nás celá léta dlouhodobě pečuje, podporuje nás a dohlíží na nás, za což jsme Pánu i jim velmi vděční. Pojí nás s nimi pevné pouto, vybudované léty společných bojů a přátelstvím.

Chci vám za celou svou rodinu poděkovat za vaše modlitby, za vaši finanční podporu a za lásku, kterou k nám a k božímu dílu tady v Chorvatsku chováte. Svými modlitbami a finančními dary se stáváte součástí všeho toho, co tady Pán udělal a ještě udělá. Já a moje rodina vám ze srdce přejeme plnost požehnání v každé oblasti života.

Za všechny Dohnalíky,
s láskou Jirka Dohnal

Poslední zprávy od Dohnalů:

• Křest v Rovinji
• Boží Duch stále jedná skrze službu Dohnalových v Chorvatsku
• Návštěva u Dohnalů
• Jirka Dohnal přirovnává rovinjský sbor k antiochijskému
• Dohnalovi v Chorvatsku slouží na mnoha frontách

Navštívili jsme naše misionáře v Chorvatsku rodinu Dohnalových. Mají se dobře a dobře se má i sbor v Rovinji, který Jirka spoluzakládal. Setkali jsme se také s novou generací chorvatských vedoucích, které Jirka postupně uvádí do služby. Jsme rádi, že jsme se mohli vzájemně povzbudit.

Náš misionář v Chorvatsku rekapituluje uplynulý rok. Některé ze zpráv jsme již v průběhu roku zveřejnili, ale neškodí připomenout si Boží skutky znovu.

Milí bratři a sestry, konec roku se blíží a tím i čas na krátkou rekapitulaci toho co se tady u nás v Chorvatsku dělo za poslední rok. Když se ohlédnu, je toho tolik, za co jsem Pánu vděčný. Všechno jde jako po másle. Ani za nic si nemůžu vzpomenout na něco, co drhne, nebo mi dělá vrásky. Po těch víc než dvou desítkách let bojů, zápasů, úrazů, ztrát, různých nemocí, úzkostí je to až divné… Někdy mám sklony ohlížet se přes rameno, jestli za mnou náhodou neběží ten rohatý s kopytem.

Začnu jako obvykle u naší rodiny a pak přejdu na službu a sbor. Dětem se daří velice dobře. Terezka s Andrejem si budují na své parcele svůj domov, dřevěnou chatku s dvěma pokoji a kuchyní. Kousek od nich si staví srub náš Matyáš. Martin je v druhém ročníku střední grafické školy. Všechny děti nám dělají velikou radost, každé z nich žije s Pánem a slouží mu. Terezka s Andrejem vedou mládež v rámci sborů na Istrii a sborovou mládežnickou domácí skupinku. Andrej je starším sboru. Terezka i Andrej pravidelně kážou a Terezka slouží ještě ve chválách. Matyáš hraje na bicí v obou našich týmech chval a nahrává kázání, vyučování na naší biblické škole Beroja. Martin se stará o aparaturu a je zvukařem.

Káťa začala vést domácí skupinku pro ženy, ale chodí tam i jeden muž, Kulva z Tanzanie. Přivedly ho 2 sestry Tanzánky, které pracují v Mirně – místní továrně na ryby. V Rovinji je 18 Tanzánců, která sem přijela za prací. A 4 chodí k nám do sboru. Občas se objeví i Aldrin z Filipín. Všichni jsou nadšení a vděční, že tady našli živou církev, kde je hostům zajištěn překlad do angičtiny. Kromě toho překládáme hostům do češtiny, italštiny a němčiny. K tomuto účelu jsme se rozhodli zakoupit potřebnou aparaturu. Zájem a péči o cizince a nově příchozí považujeme za křesťanskou ctnost, ke které nás Písmo vybízí (Ř 12:13; 1Tm 3:2; He 13:2 1Pt 4:9). Takže jsme pro ty „naše“ Tanzánce sehnali kola z druhé ruky, aby mohli pohodlně jezdit do práce a na zimu nějaké teplé oblečení. Káťa těm holkám koupila hydrofor, aby jim v noci nebyla zima. Káťa je taková sborová máma.
Na skupice má ženy, které jsou takové „dušinky,“ jak jim z oblibou říkává. Jsou to ženy, které za sebou mají spoustu těžkých věcí. Všechny také chodí na naši školu Beroju, kde od ledna vyučuji vedoucí. Kurz jak studovat a vykládat Písmo a jak kázat skončil. Mimochodem skoro všichni účastníci dnes pravidelně kážou a kážou výborně. A to přesto, že se na tento kurz původně nepřihlásili proto, že se chtějí naučit kázat. Jen chtěli lépe rozumět Písmu a naučit se ho studovat. Nikdo z nich si sám sebe vůbec nedovedl představit, že by kázal, natož pravidelně a natož rád! Sami jsou z toho překvapeni.

Po tomto kurzu jsme započali kurz o vedení. A hned na prvním vyučování, zatím co jsem mluvil o tom, že vedoucími jsme vlastně všichni, promuvil Pán ke mně: „Ne, abys mi budoval vedoucí ze zraněných…“. A v tu chvíli se stalo současně několik věcí. Během toho, co jsem dál mluvil ke studentům, Pán mluvil se mnou a současně jsem spontánně, ani nevím jak, změnil téma a začal mluvit asi 20 min o traumatech a nevynechal ani vlastní zkušenost. Vnímal jsem, jak se atmosféra najednou změnila. Jako by se studenti proměnili v jedno ucho. Všimlo si toho více lidí, včetně pastora Gorana. Doma jsem to pak s Pánem ještě probíral, a přitom mi došlo, že jsem podcenil význam „vnitřních zranění“, tedy traumat u lidí, ze kterých jsem budoval vedoucí.
Takže od února vyučuji i o traumatech a uzdravení z nich, nahrávky z toho kolují po sborech a lidech, takže to přitáhlo i již zmíněné „dušinky“, které chodí ke Káťe na skupinku, ale i další lidi, kteří byli sexuálně zneužívaní, nebo měli toxické rodiče, nebo trpěli klaustrofobií, ale taky lidi, kteří prošli církví, která fungovala spíše jako sekta než zdravé společenství. A všichni prožívají uzdravení. Někteří už přímo během vyučování, kdy se usedavě rozpláčou a pak se jejich pláč promění v radost. Jiní prožívají uzdravení během rozhovorů a modliteb u nás doma. A pak o tom vydávají svědectví na Beroje a ve sboru a všude možně. Je úžasné sledovat, jak tito do nedávna strachem sevření, nejistí a smutní jedinci rozkvetou. Jak se doslova mění před očima a pak chodí ve svobodě kterou do té doby ještě nezakusili. Jsou Pánu tak vděčni a všude o tom vydávají svědectví! Tak to je velmi povzbudivé. A přiznám se, že jsem tím zaskočen. Netušil jsem, že o ten kurz bude takový zájem a že bude mít takový účinek.

Na schůzkách žen je to podobné, respektive Boží jednání je i tam na vzestupu. Pokaždé když Káťa s Terezkou přijdou domů, jsou celé jako u vytrženi z toho, co tam Pán mezi nimi dělal. Některé ženy jsou vysvobozeny z celoživotních spoutaností, jiné pláčou štěstím a ani samy nevědí, co v nich Pán uzdravil. Zjistí to až v následujících dnech a pak o tom vydávají svědectví.
Jedna sestra nebyla léta schopna projevovat lásku objetím, nebo i slovy a teď se slzami v očích svědčila, jak Pán ten blok v ní zboural a ona je uzdravována. Jiná žena, která trpěla bulimií byla díky vyučování na Beroje uzdravena, ale tolik se styděla, že nebyla schopna o tom mluvit ani se svým manželem, natož o tom vydat svědectví veřejně. Dokonce ani o tom, že ji Pán vysvobodil z kouření. A na schůzce žen se to prolomilo a ona je teď svobodná o mluví o tom kdekoli. Jiná sestra, která ani netušila, že skoro celý život o sobě smýšlí jako i nečisté byla doslova lusknutím prstů osvobozená a od té doby žije ve svobodě, modlí se veřejně nahlas a prorokuje jiným ženám úžasné uzdravující věci. No prostě kam se kouknu, vidím Boží svrchované jednání.

Bohoslužby jsou plné radosti a projevů Ducha svatého. Goran je jako pastor člověk na svém místě. Pokaždé když skončí chvály, vyzve lidi, aby šli dopředu a sdíleli s námi ostatními co od Pána přijali. Goran tuto atmosféru svobody přímo pěstuje a hýčká ji. A taky na večeru chval, který máme 1x měsíčně. Posledně tam přišel takový duch radosti, že tam někteří, do kterých by to člověk neřekl, křepčili a tancovali před Pánem jako David před truhlou úmluvy. Ještě štěstí, že tam nebyla žádná Míkal. Počet členů sboru roste a taky aktivity Beroje. Rodiny s dětmi a páry, které se chystají mít děti volají po kurzu o manželství a o výchově dětí, jiní po kurzu o duchovních darech a současně máme opět další zájemce o kurz pro kazatele. Takže jsme se začali modlit za nový větší prostor a jednou měsíčně máme za tímto účelem sbírku.

V listopadu jsme s týmem lidí ze sboru jeli do Niše v Srbsku na konferenci smíření balkánských národů a pak jsme se stavili v našem spřáteleném sboru v Brčku v Bosně a Hercegovině, kde je pastorem Vukašin s Milou, se kterými se přátelíme 25 let. Byl to výborný čas jak pro sbor v Brčku, tak pro náš tým. Vukašin připravuje dva mládence na předání sboru a my přemýšlíme, jak bychom mu v tom mohli pomoci. Vypadá to, že se tady rýsuje nějaká větší spolupráce.

Letos jsme taky podnikli výjezd s vedoucími, kterému říkáme „teambuilding“. Strávili jsme spolu víkend v horách. Byl to velmi dobrý čas pro naše vztahy, pro plánování, sdílení i společné přebývání v Boží přítomnosti. Kolikrát jsme do noci chválili společně Pána.

Služba vyhořelým pastorům a služebníkům pokračuje dobře. Po sezóně se na vile střídali pastoři, nebo misionáři, takřka jedni za druhými. Teď kolem Vánoc je pauza a pro nás nastal čas na odpočinek. A od února to opět začne. Přijede pastorský pár z Česka, po nich pastorský pár z Chorvatska a pak zase manželský pár z Česka a pak se uvidí.
Od ledna mě mimo jiné čeká vyučování pro vedoucí z Česka přes ZOOM. Několik pastorů z různých sborů projevilo nezávisle na sobě zájem. A když jsem to před Pánem zvažoval, svolil jsem k tomu, ačkoli všechny poznámky k vyučování mám napsané v chorvatštině a ačkoli velmi nerad vyučuji přes ty čertovy krabice. Přece jen jsem stará škola a jsem zvyklý na živý kontakt s posluchači. Tak doufám, že to bude k užitku.

Chci vám moc poděkovat, ne jen za sebe, ale i za celou svou rodinu za vaše modlitby a podporu. 06.01.2025 to bude 29 let, co sloužíme tady v Chorvatsku, v květnu to bude 42 let od mého obrácení a 36 let co sloužím jako pastor. Sice už nevedu sbor, ale pastýřské práci se věnuji naplno dál jako senior pastor. Vyloženě mě hřeje u srdce, když tady vidím povstávat novou mladou generaci služebníků a služebnic, kteří jsou mnohem zralejší než jsem byl já v jejich věku. Na tom, že tady s Káťou můžeme vidět vyrůstat své syny a dcery ve víře, že se sbor v Rovinji stává pro Istrii a Chorvatsko něčím podobným, čím byl sbor v Antiochii pro Blízký východ, máte podíl i vy.
Jsme za vás Pánu vděčni. Děkujeme vám, za tvou lásku a podporu. Přejeme vám veselé prožití vánočních svátků a skotačivý vstup do roku 2025.

Za Dohnalíky a za Bačacovy Jirka Dohnal

Poslední zprávy od Dohnalů:

• Křest v Rovinji
• Boží Duch stále jedná skrze službu Dohnalových v Chorvatsku
• Návštěva u Dohnalů
• Jirka Dohnal přirovnává rovinjský sbor k antiochijskému
• Dohnalovi v Chorvatsku slouží na mnoha frontách

Náš misionáři manželé Dohnalovi nedávno navštívili sbor v Bosně a Hercegovině, kde vedli chvály a Jirka kázal. Místního pastora Vukašina a jeho ženu Milu znají už 25 let a jsou dobrými přáteli. Možná se rýsuje i nějaká bližší spolupráce. Vukašin se chystá předat štafetu vedení sboru mladšímu kazateli a potřebuje pomoci s jeho přípravou na tuto službu a celým procesem předání.

Káťa zase vede domácí skupinku, kam chodí i dvě sestry a jeden bratr z Tanzánie.

Nadávno v jejich rovinjském sboru kázal Danijel Lustig, pastor sboru v Pule.

Poslední zprávy od Dohnalů:

• Křest v Rovinji
• Boží Duch stále jedná skrze službu Dohnalových v Chorvatsku
• Návštěva u Dohnalů
• Jirka Dohnal přirovnává rovinjský sbor k antiochijskému
• Dohnalovi v Chorvatsku slouží na mnoha frontách

Koncem května jsme opět měli setkání pastorů Istrie. Opět na Goranově zemědělském pozemku, kde má malou chatku. Setkáváme se každé 3 měsíce už 15 let. Složení se trochu pozměnilo, s jedním pastorem jsme se museli rozejít, druhý se tak nějak vytratil sám, aniž by nám vysvětlil proč. V průběhu posledních pěti let jsem se ho na to několikrát ptal, ale vždycky jsem dostal vyhýbavou odpověď. Ale my, co jsme zůstali, jsme si blíž a blíže. Opravdu se máme rádi, důvěřujeme si a fandíme si navzájem. Můžeme se navzájem povzbuzovat i napomínat. A to, co nás tak sblížilo, bylo utrpení a zkoušky. Bolest a úzkosti, kterou pastýři čas od času zakouší, když jsou pod útlakem zlého nebo když vyhoří, sbližuje jedinečným způsobem. V seriálu Band of Brothers je krásně vidět, jak neobyčejné pouto dokáže mezi vojáky vytvořit společně prolitá krev, pot a slzy při vzájemném nasazování života. Pak opravdu vznikne bratrstvo. Mnozí toto nechápou. Nám Pán dal něco z toho zakusit.

Květen i červen byl nabitý službou a událostmi. V revitalizačním centru se střídali skoro bez přestávky vyhořelí pastoři a misionáři, takže jsem měl co dělat. Každý den jsem s nimi vedl rozhovory a modlitby, někdy i společně s Káťou. Cítím se v této službě jako ryba ve vodě. Kromě toho dál vyučuji na naší biblické škole, kam dochází i pár lidí z Puly a Poreče. Dokonce jedna sestra, která dělá paliativní péči. Nahrávky z vyučování různě kolují mezi lidmi a napříč sbory, což má ten efekt, že se mě pak ozývají lidé, kteří by chtěli, abych se jim věnoval. Dobré je, že když jde o ženy, tak v tom můžu být s Káťou, kterou si Pán mocně používá. Stejně ale ty zájemce musíme pečlivě filtrovat, protože se nemůžeme věnovat každému. To bychom pak nedělali nic jiného. Vím, že se mám věnovat v první řadě pastorům obecně, vedoucím a sborům na Istrii. Tak si to hlídám.
V červnu jsme měli tady u nás na Istrii presbyterský víkend. Pracovali jsme celý pátek a sobotu dopoledne a pak jsme společně jeli do Poreče na slavnostní oslavu koupě sborové budovy. EPC Poreč koupila za naprosto skvělou cenu sborový dům. Bude na něm spousta práce, protože je to hrubá stavba, ale už teď tam mají bohoslužby. Konečně po letech mají své vlastní prostory. A lepší a větší, než máme my v Rovinji. Ze srdce jim to přeji. Na oslavě byla spousta lidí a spousta jídla.

V čase, kdy jsem byl na presbyterském víkendu, byla Kačenka spolu s dalšími šesti lidmi ze sboru na konferenci s Chuckem Perrym v Německu, ve sboru Larse Kortkampa, který byl kdysi tady u nás v Rovinji jako misionář OM. Hodně jsme se s ním tehdy sblížili. A v posledních letech jsme znovu vstoupili do kontaktu.
Mladí se vrátili z konference nadšení a plní inspirace. Ale ne jen tak obyčejně nadšení, takovým tím nadšením, co časem vyprchá. Něco se tam s nimi stalo. Co asi, když byli v Boží přítomnosti? Kdo ví, co všechno! Já jen vidím, že je to trvalé, pokojné a mocné. A v souvislosti s tím jsem si uvědomil, že už dlouho předtím se mnou Pán mluvil o něčem, co jsem chápal jen částečně. A když jsem chtěl, aby mi to víc vysvětlil, řekl mi: „Jen se pozorně a tiše dívej a pochopíš.“

Nevím, jestli jsem to pochopil celé, ale už teď mi je jasné, že my staří kozáci, co jsme strávili tisíce hodin studiem Písma, v 80tých a 90tých letech chodili na různá vyučování, dělali si rozsáhlé poznámky, přepisovali z kazet kázání a dělali z nich skripta, hltali různé knihy, dělali si z nich výpisky a podobným způsobem jakým jsme byli vyučovaní my sami, jsme pak vyučovali druhé, budeme hrát v nadcházejícím a zřejmě posledním vanutí Ducha roli, která je úplně jiná, než jakou bychom si představovali a jakou by mnozí z nás i chtěli. Jasně, toužíme být součástí toho, co Pán děla a bude dělat na mnoha místech světa, Evropu nevyjímaje. Vždyť se za to modlíme celý život. Snili jsme o tom, jak mnozí přichází k Pánu. Co přichází, běží! Utíkají do Jeho náruče, zapojují se do Těla a rostou, zrají a pohybují se v darech Ducha s až zarážející samozřejmostí. Přitom zůstávají pokorní a poučitelní. A ne proto, že jim někdo řekl, že takoví mají zůstat. Prostě jsou tak plni Ducha, že pro pýchu není místo. A všechno se to děje jakoby SAMO. Nestojí za tím žádné „známé značky,“ žádné duchovní celebrity, žádná církev ani hnutí. Děje se to na mnoha místech, v mnoha městech, v mnoha sborech, o kterých se ani neví. A děje se to spontánně a pomaloučku to sílí a šíří se to.
A teď co my, kozáci ze staré školy? Byli jsme budování a vyučování způsobem vlastním minulému století. To, co já vidím, je, že dnešní mladá generace je vyučována jinak, tak nějak rychleji, ne však hekticky. Vidím, že je Duch vyučuje sám. Kolikrát mají věci zjevené dřív, než o tom s nimi stihnu mluvit. Rostou v poznání a v charakteru rychleji a musím přiznat, že i snadněji. Mluvím o mladých lidech plných Ducha. Mají v sobě oheň, který nehasne. Slouží s pomazáním, ke kterému jsme se my léta pracně prokopávali. Myslím si, že úloha nás starých kozáků v hnutí Ducha ve 21. století nebude narvat ty mladé lidi do „školních lavic“ našich způsobů a forem vyučování, ale být jim nablízku, a když se nás přijdou na něco zeptat, pak je poučit, nebo když se k nám přijdou ujistit, jestli to dělají správně, tak je o tom ujistit, případně poskytnout korekci. Naše úloha je a bude důležitá, ale ne tak viditelná, ne viditelně důležitá. Nebudeme tak viditelní jako věhlasní učitelé minulého století. Protože důležitý a zjevný začíná být čím dál víc sám Duch svatý, který přebírá hlavní roli ve sborech, které Mu to dovolí. A kdokoliv by chtěl jeho působení zastínit vlastním jménem, vlastním něčím, bude zjevně mimo mísu. Tak nějak to cítím.

V květnu jsem byl na pravidelné kontrole u onkoložky a mladá paní doktorka byla z mých krevních testů celá veselá, byla tak veselá, že mi před Kačenkou, která stála vedle mě, řekla: „Cukrouši, ty výsledky máte super.“ Tak jsme se chvíli chechtali a pak si mě objednala na kontrolu za dalších 8 měsíců.
Děkuji za tvé modlitby, za podporu, za lásku, za zájem a objímám tě na dálku.

Jirka a Káťa Dohnalovi

Poslední zprávy od Dohnalů:

• Křest v Rovinji
• Boží Duch stále jedná skrze službu Dohnalových v Chorvatsku
• Návštěva u Dohnalů
• Jirka Dohnal přirovnává rovinjský sbor k antiochijskému
• Dohnalovi v Chorvatsku slouží na mnoha frontách

Moji milí, zdravím vás všechny z Rovinje a doufám, že se vám všem daří dobře. Přináším pár zpráv o nás. Rozjel jsem ve sboru nový kurz pro vedoucí se širším zaměřením. Takže je to i pro ty kteří se chtějí učit být biblickými muži, manželi a otci. A stejně tak pro ženy, manželky a matky. A rozhodně i pro všechny, kteří chtějí vést lidi k Pánu. I to je vedení. A týká se nás všech, proto jsme my křesťané všichni vedoucí. Měli bychom být. Na tento kurz jezdí lidé i z Poreče a z obou sborů z Puly. Během mé první vyučovací hodiny jsem sdílel, jaký jsem byl před svým obrácením a že jsem neměl vůbec žádné dispozice stát se nějakým vedoucím, nebo mužem a otcem, abych povzbudil ty, kteří si o sobě myslí, že na to nemají. Chtěl jsem na tom ukázat, že je jedno, jak sami sebe vidíme a prožíváme. To na čem všechno záleží, je, zda dovolíme Pánu, aby s námi udělal, co chce. Pak se můžeme stát lidmi s vlivem, protože jsme dovolili, aby Pán měl neomezený vliv na nás.

A během toho, kdy jsem mluvil, ke mně v Duchu promluvil Pán: „Ne abys mi budoval vedoucí z raněných.“ Byla to pro mě zajímavá zkušenost, protože se v tu chvíli stalo současně několik věcí. Já jsem mluvil, zatímco Pán mluvil ke mně, a současně jsem spontánně změnil téma a začal mluvit o traumatech. Mluvil jsem o nich asi 20 min a nevynechal ani vlastní zkušenost. Vnímal jsem, jak se atmosféra najednou změnila. Jako by se studenti proměnili v jedno ucho. Všimlo si toho více lidí, i pastor Goran. Potom jsem to doma s Pánem ještě probíral a ptal jsem se ho, co přesně tím myslel a co to znamená pro mě. A pochopil jsem, že jsem ve své službě budování vedoucích, a to jak v Česku, tak tady v Chorvatsku, podcenil význam „vnitřních zranění“, tedy traumat u lidí, ze kterých jsem budoval vedoucí. Asi jsem si naivně myslel, že když už se někdo přihlásí na biblickou školu na kurz pro vedoucí, je již z traumat uzdravený. Uvědomil jsem si, že my kazatelé a pastoři převážně mluvíme s lidmi a kážeme o tom, jak se vyrovnat s našimi hříchy, s těmi kterých jsme se dopustili my sami a o tom jak činit pokání, a skoro vůbec nemluvíme o hříších, které byly spáchány druhými lidmi vůči nám. Toto téma většinou „odbudeme“ jednoduchým: „Musíš odpustit…“ Ano, odpustit je absolutně důležité a nezbytný předpoklad uzdravení. Bez úplného odpuštění nikdy k uzdravení nedojde. Ale odpuštění ještě není uzdravení. Není automaticky a nedojde k němu automaticky. Někdy ano, ale často ne. Potvrzuje mi to moje osobní zkušenost a více než třicetiletá pastorační zkušenost. Takže toto Pánovo laskavé napomenutí mě vedlo k tomu, že jsem hned na další vyučovací lekci všem oznámil, že musím pozměnit program vyučovaných témat, a co mě k tomu vede. A zase jsem viděl před sebou samé uši. Teď tedy již poněkolikáté vyučuji o traumatech; o tom, jak u sebe identifikovat nevyřešená traumata, jaké typy traumat jsou, co je to „emocionální únos“, jak funguje amygdala u dlouhodobě traumatizovaného člověka, o toxické výchově a chybách rodičů, které nás mohly v dětství traumatizovat, a o tom, jak můžeme být z traumat uzdraveni. Už během vyučování dochází k některým uzdravením, a několik studentů o tom pak mluví přímo na škole. Svědčí o tom, že jsou uzdraveni a poprvé v životě mohou o nějakém svém traumatu mluvit veřejně, ve svobodě a s radostí, protože během vyučování prožili uzdravení. Jiní studenti zase požádali mě a Kátu o osobní rozhovory, aby s náma mohli probrat do hloubky věci, které se jim během vyučování na BŠ zjevily. Takže máme doma v týdnu dost rozhovorů. Ale já z toho mám radost, protože se děje přesně to, co Pán zamýšlel – lidé, kteří budou vést druhé lidi, jsou sami nejdříve uzdravováni, osvobozováni, a teprve potom budou zmocňováni k tomu, aby byli vedoucími, aby byli zdravými manžely, otci, manželkami, matkami, pastory, staršími atd.

Paralelně s tímto kurzem pro vedoucí běží v „dálkovém“ režimu i kurz pro kazatele a písmáky, který jsme měli poslední 2 roky. Na začátku roku, kdy tento kurz byl u konce, se ozvali 2 noví zájemci. Tak jsme jim dali materiály a audio vyučování s tím, že si to postupně nastudují doma a pak na BŠ budou mít praxi. Tj. že budou kázat před celou třídou, nejdříve na text, který si sami vyberou, příště na zadaný text, potom kázání na biblickou postavu a nakonec kázání na určité téma, a pokaždé jim ostatní studenti ze třídy poskytnou zpětnou vazbu. Už to znají, protože tím sami všichni prošli. Takto jsme tyto dva kurzy skloubili, a zdá se, že to funguje dobře.

Mladí z BŠ se zapojují do služeb, a to i ve sborech, kam je pozvou. Například Terezka kázala v Pule v Hosaně. Fabiola v EPC Pula. A je to moc dobře, protože nejenže jsou požehnáním i mimo náš sbor, ale i ostatní sbory můžou vidět a okusit ovoce BŠ Beroja. Třeba je to povzbudí k tomu, aby buď poslali své mladé na naši BŠ, nebo rozjeli svou vlastní BŠ podobného střihu.

Já se dál věnují péči o pastory na Istrii, ale i z jiných regionů Chorvatska. S Káťou jsme se věnovali několika vyhořelým pastorským manželským párům, které u nás byly na několikatýdenní zotavenou, a já jsem se pak ještě individuálně věnoval několika vyhořelým pastorům, kteří tu byli taktéž několik týdnů na ozdravném pobytu.
Vždycky potom poprosíme ty, kterým sloužíme, aby nám dali zpětnou vazbu na naši službu, abychom nežili v iluzi, že jim naše služba pomáhá a třeba to tak není. Ale vždycky nám napíšou takové reference, že jsme v rozpacích a velmi povzbuzeni. Taková služba člověka pak těší. Já se v ní cítím jako ryba ve vodě.

Brzy jdu na onkologickou prohlídku. Cítím se dobře, nemám žádné potíže. Nějak si nemůžu zvyknout, že už mám 61 let a že toho už nezvládnu tolik jako dříve. Zvlášť když mám za sebou to, co mám za sebou. Desítky let duchovních bojů. Mnohem víc teď rozumím, co měl Pavel na mysli, když říkal, že bojoval se šelmami v Efezu. A pak taky ty různé nemoci. Je to vlastně jeden veliký zázrak a obrovská milost, že mě Pán tím vších provedl vítězně, zachoval, a že mě neustále obnovoval a obnovuje. Jsem mu tak vděčný! Jsem vděčný, že mohu vidět ovoce naší služby, že mohu vidět jak naše děti následují Pána, jak se množí zdraví a silní služebníci a služebnice. Jak ten náš malý sbor v Rovinji ovlivňuje celou Istrii a i vlastně i celé Chorvatsko.
A jsem vděčný i všem, kteří nás podporují a modlí se za nás.
Děkujeme

Jirka a Katka Dohnalovi

Poslední zprávy od Dohnalů:

• Křest v Rovinji
• Boží Duch stále jedná skrze službu Dohnalových v Chorvatsku
• Návštěva u Dohnalů
• Jirka Dohnal přirovnává rovinjský sbor k antiochijskému
• Dohnalovi v Chorvatsku slouží na mnoha frontách

Náš chorvatský misionář Jirka Dohnal zahájil v Chorvatsku nový ročník biblické školy pro kazatele „Berea“.

Moji milí, už je tady zase konec roku, čas na rekapitulaci toho, co se u nás na misii v Chorvatsku dělo za poslední rok. Když se ohlédnu zpět, zaplaví mě vděčnost Pánu. Kam se podívám, vidím Jeho jednání. Škoda, že se nemůžu o všem rozepsat do detailů, byl by to dopis tlustý na tři prsty.
Začnu tentokrát u naší rodiny. Já jsem na tom zdravotně dobře, díky Pánu a vašim modlitbám. Onkoložka mě na další prohlídku objednala až na květen 2024, což je dobré znamení. Zase cítím radost, můžu se smát, plakat, těšit se, hubnout (zhubl jsem 12 kg), pohybovat se, aniž by mě bolely kosti, dokonce jsem začal tak trochu běhat s naším psem. Mám chuť do věcí, nemusím se nutit. Sloužím s chutí a potěšením.
A co všecko dělám? Vyučuji dál na naší biblické škole Beroa. Ovoce toho je, že v našem rovinjském sboru teď třetina lidí káže. Ale jak! A když jsem se studentů ptal, kdo z nich se na Beroju přihlásil s tím, že ví, že je povolán kázat, nebo by chtěl jednoho dne kázat, nezvedla se jediná ruka. Většina se přihlásila proto, že se chtěli naučit, jak studovat Písmo s užitkem, jak ho správně vykládat a někteří ještě proto, že jsem jim slíbil, že je zbavím trémy. Tak byli zvědaví, jak to udělám. A teď všichni vesele kážou, dokonce i v jiných sborech a ani si nevšimli, že žádnou trému nemají. Jejich vztah k Bibli se radikálně změnil. Nikdo z nich ji nebere do ruky proto, že holt křesťan by měl Bibli číst, ale proto, že k nim Pán mluví a vyloženě na to celí třesou. A tahle změna se samozřejmě odráží na jejich životě. Za ty necelé 2 roky se ti lidé neuvěřitelně změnili. Jsou z nich spolehliví, pokorní, loajální, korekci vítající lidé, kteří věrně slouží Pánu. A ti, kteří mu sloužili už předtím, mu teď slouží s větší radostí a v autoritě.

Některá manželství se prohloubila, jiná uzdravila. A některým Pán službu rozšířil. Například naše Terezka s Andrejem sloužili mládeži v Rovinji, teď slouží mládeži ze všech sborů na Istrii. Dostali pozvání, aby přijeli sloužit slovem na mládežnické konferenci v Kutné Hoře. Tereza káže ve sborech v Pule. Podobně Pán rozšířil službu ještě jednomu manželskému páru, kteří chodí na Beroju.
Náš malý sbor v Rovinji se stává zřídlem požehnání pro celou Istrii a vlastně i Chorvatsko. Nejen, že vychováváme kazatele a písmáky na Beroji, ale 2 lidé z našeho sboru jsou v šestičlenném vedení denominace. Za každý okres je vždy jeden, ale z Istrie jsou 2 a pozor, oba jsou ze stejného sboru – v Rovinji. Náš mandát byl v září na celostátní pastorálce znovu potvrzen na další 4 roky. Navíc sloužím vyhořelým pastorům a služebníkům z celého Chorvatska a jsem zodpovědný za péči o ně.
Moje Kačenka po dvaceti letech vedení nedělní školy předala službu mladším, aby se víc mohla soustředit na službu vyhořelým, ve které jsme spolu, a na službu vedení chval a kázání. Vedením EPC v Chorvatsku jsme vybráni abychom vedli tým, který organizuje a připravuje retreate pro manželské páry pastorů v Chorvatsku. Takže nás čeká příprava různých vyučování se specifickým zaměřením na manželství pastorů a jejich rodiny a následná pastorace.
Matyáš slouží ve chvalách a je součástí technického týmu. Na jaře začal na svém pozemku stavět srub z klád, jen s ručním nářadím. A strašně si to užívá. Říká, že když tam je a pracuje, prožívá Boží přítomnost. Martin začal chodit na střední grafickou školu, která je naštěstí v Rovinji, takže nemusí nikam cestovat. Po 4 letech domácí školy to pro něj je pěkný nezvyk. Třída si ho hned první den skoro jednohlasně zvolila za předsedu třídy. A dali mu přezdívku Ježíš. Ve sboru slouží jako zvukař a obsluhuje projektor.
Terezka letos uspěšně promovala, během diplomové práce ještě pracovala jako asistentka pedagoga a měla na starosti autistickou dívenku. S manželem Andrejem slouží, jak už jsem řekl mládeži v Rovinji a na Istrii, služba se pěkně rozvíjí, oba kromě toho ještě kážou a Andrej je ve staršovstvu. Máme z nich velkou radost. Jsou velkým příkladem a inspirací mladým. Ale i starým.
Letos jsme měli společné křty s Pulskou církví. Děláváme to na břehu moře, protože je to současně i příležitost zvěstovat evangelium. Dál vedu regionální pastorálky, jednou za 3 měsíce. Ale vídám se s pastory mnohem častěji. Letos jsem dojížděl každý druhý týden do EPC Pula, kde jsem vedl kurz pro vedoucí. A po novém roce bude biblickou školu rozjíždět i EPC Hosana v Pule, kam budu taky dojíždět.

Letos jsme měli zase po letech výsadu sloužit na Křesťanské konferenci v Praze. Moje téma bylo „Jak hořet a přitom neshořet“ a téma semináře „Obřízka na nose jako detektor vyhoření.“ Káťa měla seminář „Jak pomoci vyhořelému manželovi.“ Oba jsme si to užili, jak službu, tak ostatní řečníky, kteří byli výborní, tak chvály a setkání se spoustou přítel, které jsme léta neviděli. Mimo jiné jsem tam v neděli zažil na vlastní kůži pravdivost Ježíšových slov, které řekl učedníkům u studny v Samaří: „Můj pokrm je, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo.“ (J 4:34). Ten den jsem sloužil od rána do večera. Nejdřív panelová diskuze o duchovních darech, potom jsem měl hlavní slovo, potom krátce oběd, potom seminář s dotazy a individuálními rozhovory a potom ještě 3 hodiny rozhovor s jedním bratrem. Když jsem skončil, přišla z hotelového pokoje Káťa, která se tam po svém semináři odebrala spát a šli jsme se ven projít. Já jsem se po tom všem cítil jako bych celou dobu sytil lembasem, plný síly a odpočatý. Činil jsem Otcovu vůli. To je celé.
Na podzim jsme zase měli seminář s Clayem z USA o používání Darů Ducha a naslouchání Božímu hlasu. Clay je zajímavý týpek. Neobyčejně skromný, na první pohled nevýrazný člověk. Ale když ho člověk blíže pozná, zjistí, že je to člověk milosti a pravdy. Brutálně upřímný k sobě a plný milosti k druhým. Zamiloval jsem si ho.
Chci vám za celou svou rodinu velice poděkovat za vaše modlitby a podporu. 06.01.2024 to bude přesně 28 let, co jsme opustili naši vlast, přátelé, bratry a sestry, rodiny a přestěhovali se sem do Chorvatska, abychom tady sloužili Pánu. A na tom, že tady pořád jsme a že je za námi vidět trvalé Boží dílo máte podíl i vy.
Jsme za vás vděčni Pánu. Děkujeme ti, za tvou lásku a podporu. Přejeme vám požehnaný rok 2024.

Za Dohnalíky a za Bačacovy

Jirka Dohnal

Poslední zprávy od Dohnalů:

• Křest v Rovinji
• Boží Duch stále jedná skrze službu Dohnalových v Chorvatsku
• Návštěva u Dohnalů
• Jirka Dohnal přirovnává rovinjský sbor k antiochijskému
• Dohnalovi v Chorvatsku slouží na mnoha frontách

Moji milí, posílám pár novinek od nás. Ve sboru už delší dobu pozorujeme vanutí Ducha. Jedna sestra, která byla poslední roky na okraji sboru a několikrát to vypadalo, že s celou rodinou odejde, prožila v posledních dvou měsících velmi silné věci. Několikrát na bohoslužbách vydávala svědectví o tom, z čeho ji Pán usvědčil a veřejně vyznávala z čeho činila pokání. Nikdo s ní o tom nemluvil, prostě to najednou přišlo z nebe a my, kteří ji dobře známe, jen zíráme, jak s ní Duch pracuje.
Zase jiná sestra, typická a známá svým letitým svým kriticismu a to takovým, že pochvalu od ní fakt neuslyšíte, jen kritiku, z čista jasna vyjádřila touhu přijít se podívat na naši biblickou školu Berea. Zřejmě v ní probudili zvědavost naši studenti, kteří teď pravidelně kážou u nás, a dokonce i v EPC Pula. Tak ta sestra přišla na Bereu, pozorovala cvrkot a evidentně byla v úžasu nad výkonem těch, kteří zrovna tehdy kázali, nad komentáři a vůbec celkovou atmosférou která tam panovala. Jen jsem zaslechl, jak se kohosi užasle ptala: „A to je pokaždé takové… takové… pozitivní?“ A dostalo se ji lakonické odpovědi: „Ano, pokaždé.“ Bylo vidět, jak se v ní odehrává boj, ráda by se taky aktivně zapojila a současně se ale bojí a stydí. Bude to chtít notnou dávku pokory, aby vykročila. Věřím, že pokud to udělá, prožije velké osvobození od toho ducha kriticismu a taky uzdravení.

Terezka s Andrejem začali vést teenagery. A to jak naše, tak z pulského sboru. A podle našeho Martina, který tam chodí, jim to jde báječně. Jinak Martin od září začal chodit na střední grafickou školu, která je tady v Rovinji, takže nikam nemusí dojíždět. A hned první den ho spolužáci skoro jednohlasně zvolili předsedou třídy a dali mu přezdívku Ježíš.
V září jsem se zúčastnil celorepublikového sjezdu zástupců protestantských církví, kde jsme mluvili o revitalizaci církví a potřebě výchovy a budování nových služebníků a pastorů. Na tomto fóru jsem mohl sdílet své přesvědčení, o tom, že výchova vedoucích a spolupracovníků se má v první řadě odehrávat v jednom každém místním sboru, popřípadě v rámci několika spřátelených sborů, kdy je možné v tomto úsilí spojit své síly. Mluvil jsem o biblických základech této praxe a taky o jeho výhodách a taky o našich zkušenostech se školou Berea. Akademické vzdělání bych viděl až jako druhý krok.
Včera jsme měli setkání pastorů Istrie. Sice 2 pastoři nemohli přijít, ale i tak to bylo skvělé. Mohli jsme se sdílet o různých věcech co prožíváme, z čeho máme radost, co nás naopak vyčerpává, co kdo ve sboru zrovna řeší apod. Takový ukázkový supervizing, kdy se vzájemně sdílíme, ovlivňujeme, mluvíme od svých zkušenostech s řešením konkrétních situací, což je pro ostatní inspirující a poučné. Skvělé.

Z Káti se klube silný vedoucí chval. Tým chval už vede rok a půl, chvíli trvalo, než si to osahala a teď už je v tom jako ryba ve vodě. Já jen zírám, co v té holce všechno je. Nepřestává mě překvapovat. Zformovali jsme nový tým z lidí, kteří jsou uctívači i přes týden, ne jen v neděli. A je to znát.

Včera jsem byl na kontrole u onkologa a všechno je v pořádku. Dokonce se mi o celou jednotku zlepšily triglyceridy. Další kontrola za 8 měsíců. Jsem Pánu vděčný za uzdravení a vám za modlitby. Kondička se mi zlepšuje, snažím se ujít denně 8 – 10 km, ne vždycky se mi to podaří. Dokonce jsem začal trochu běhat. Po kouskách tak 1 km. To jsem léta nemohl, protože mě bolely klouby a kosti. Teď mě nebolí nic. Zhubl jsem další 2 kila, tedy celkem 12 kg.

Tak tolik od nás jihu. Zase se ozvu. Děkujeme za modlitby. Děkujeme za podporu. Děkujeme za zájem, za lásku!

Jirka a Káťa Dohnalovi

Poslední zprávy od Dohnalů:

• Křest v Rovinji
• Boží Duch stále jedná skrze službu Dohnalových v Chorvatsku
• Návštěva u Dohnalů
• Jirka Dohnal přirovnává rovinjský sbor k antiochijskému
• Dohnalovi v Chorvatsku slouží na mnoha frontách