Z našeho fondu krátkodobé misie jsme podpořili průzkumnou cestu českého týmu do severní Afriky:

Nedávno se uskutečnila naše návštěva možných míst k dlouhodobé práci s pouštním nomádským kmenem v saharské oblasti Afriky. Cílem pro nás bylo poznávat lidi z kmenu „Solařů“ (krycí jméno – pozn. red.) a potvrdit si, jestli to je opravdu oblast, kam nás Bůh volá. Chtěli jsme strávit celý měsíc ve třech zemích, ale plány se nakonec trochu změnily. Kvůli vízům jsme se dostali pouze do dvou z nich. Byl to poměrně napínavý příběh, ale byli jsme připraveni, že v Africe věci nemusí proběhnout vždy podle našich představ a určitá míra spontaneity je zapotřebí.

Během cesty jsme se mohli potkat se spoustou lidí. Místní věřící, především původně z muslimského prostředí, nás obohatili o jejich postřehy a vhled do kultury. Doteď nás fascinují jejich příběhy obrácení a to, jakým způsobem žijí pro Boha, bylo inspirující, často až pokořující. Setkali jsme se také se zahraničními pracovníky, na které jsme měli spoustu praktických otázek, a povídaní bylo vždy plné jejich příběhů, zkušeností a pohledů. Bůh nám ale připravil i možnosti poznat lidi z kmene, mezi kterým chceme žít. Jedno setkání nadpřirozeně vzniklo hned první den našeho pobytu v druhé zemi. Dali jsme se náhodně do řeči se dvěma muži s turbany na hlavě, kteří nás hned po pár větách pozvali na čaj. Jeden z nich hrdě naznačil, že je právě z kmene „Solařů“, a po chvíli jsme už seděli u jeho chýše, na podložkách na zemi, ve stínu stromu a během popíjení tradičního silného zeleného čaje s velkým množstvím cukru jsme se učili s jeho celou rodinou první slovíčka v jejich jazyce. S touto milou rodinou jsme se viděli vícekrát, což nám dalo možnost se vzájemně lépe poznat a trochu lépe nahlédnout do jejich způsobu života.

Když se zpětně ohlédneme, máme pocit, že naše cesta splnila účel. Setkávání s lidmi nám pomohlo udělat si nějaký obraz o tom, jak vypadala práce mezi „Solaři“ v minulosti a jak to probíhá aktuálně. Na vlastní oči jsme viděli kousek z oblasti, kde žijí lidé, za kterými nás Bůh volá, vyzkoušeli jsme místní jídlo, nakupování a smlouvání cen na rušných trzích, cestování po městě taxíky, zkrátka jsme si udělali hrubou představu, jak by mohl vypadat náš nový domov. Víme, že je to správný směr. Plánujeme odjet na jaře 2025, a proto jsme se rovnou pustili do příprav na samotné přemístění. Momentálně se připravujeme na dlouhodobý odjezd, který se, dá-li Pán, uskuteční na jaře. Spolu s našimi sbory sestavujeme podpůrný týmy, zakládáme nový tým, sepisujeme vizi, chystáme školení, komunikujeme s místními „Solaři“ a pomalu začínáme přemýšlet nad tím, jak opustíme naše malé domovy tady v ČR. Zároveň hledáme lidi, kteří se k nám připojí tak, že pojedou s námi do Afriky, anebo nás budou podporovat v modlitbách, finančně nebo jinak prakticky. Pokud byste vnímali, že v tom máte mít roli právě vy, nebo byste chtěli se nás zeptat na cokoliv, neváhejte napsat na NF KSM.
Na konec už zbývá jen poděkovat za vaše modlitby. Během těch tří týdnů v Africe jsme nezažili nic zásadně nepříjemného a celou cestu jsme si všichni, včetně naší malé dcerky, vyloženě užili.

Nedávno jsme z našeho fondu krátkodobé misie podpořili několikaměsíční misijní výjezd české křesťanky. Níže si můžete přečíst o jejích zážitcích.

Snažím se najít slova, která by co nejlépe vystihla celý půlrok mého dobrodružství. Napadá mě jich spousta, ale jen jedno je dostatečně výstižné – vděčnost. Vděčnost za nezapomenutelné zážitky, za možnost žít v Kalifornii, poznat a sdílet život s inspirujícími lidmi, za veškerou neskonalou finanční a modlitební podporu, cestování po Evropě a sdílení Ježíšovy lásky s ostatními. Avšak největší vděčnost, která převyšuje všechny ostatní, cítím za to, že mě Bůh miluje a že mu můžu plně důvěřovat. Vedl mě po celou dobu a ukázal mi, že je možné žít jinak – vystoupit ze své bubliny úzkostí a strachů a odevzdat se plně do Jeho rukou. Být svědkem Ježíšových mocných činů a toho, že i přes své nedokonalosti mohu být použitá k Jeho dílu. A především, že nezáleží na ničem jiném než jednoduše být s Ním, kdekoli.

Než se pustím do všech podrobností misijního dobrodružství, ráda bych zmínila, že jsem nesmírně vděčná za podporu od NFKMS. Dodnes jsem v úžasu nad vaší velkorysostí a důvěrou. Bez vaší finanční podpory bych se nemohla dostat na žádnou z následujících lokalit.

První část programu probíhala v Kalifornii a trvala necelé tři měsíce. Žila jsem ve velkém domě společně s dalšími 17 dívkami, převážně z USA. Ve všední dny jsme měli intenzivní tříhodinové vyučování, které se každý týden zaměřovalo na jiné téma. Moje nejoblíbenější bylo téma evangelium a svoboda, které mě vedlo k hlubšímu porozumění Božího pohledu na nás lidi. Že Jeho milost stačí. Pondělí večery patřily velkému shromáždění k chvalám, modlitbě a kázání, kam chodili nejen studenti a vedoucí, ale místní komunita mladých lidí. Třikrát týdně se konala modlitebna Greenhouse, kde byl prostor pro čtení Bible, chvály a přímluvy. Středeční odpoledne byla vyhrazena pro evangelizaci na univerzitách. Měli jsme také příležitost si vybrat jeden ze tří seminářů se zaměřením. Vybrala jsem si mediální program, kde jsme kreativně tvořili a foťákem zachycovali momenty z misijního života. Byl to krásný čas plný radosti, výzev, zázraků a poznávání Boha i sebe sama.

Po Vánocích strávených zpátky v Čechách začala druhá část programu – tour „Carry The Love“ (Nést Lásku). Náš tým jedenácti mladých misionářů vyrazil na evangelizační tour po střední a východní Evropě. Procestovali jsme 11 zemí – Estonsko, Lotyšsko, Litvu, Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Kypr a Albánii – během tří měsíců a v každé zemi jsme měli několik zastávek. Ve spolupráci s místními církvemi jsme organizovali a pořádali večery chval, evangelizační tréninky, outreache v ulicích, skupinky pro muže a ženy a navštívili jsme školy a sirotčince. Každý člen našeho týmu měl svou roli. Já jsem byla “zachycovatel” veškerých momentů z celé tour – ať už to bylo zaznamenávání hlavního programu večera, vyslyšené modlitby za uzdravení, křtů v bazénku, evangelizace nebo cestování různými dopravními prostředky. Naplňující byly ale i momenty, kdy jsem odložila foťák a věnovala se službě druhým.
Modlila jsem se za uzdravení rakoviny, bolesti, úzkosti a deprese, za přijetí Ducha Svatého. Vyprávěla jsem lidem, co pro nás Ježíš vydobyl na kříži, naslouchala jejich příběhům a sledovala, jak je Bůh proměňuje a přivádí zpátky k sobě. Celou tour bych popsala jako krásně náročnou. Byly i chvíle, kdy jsem měla pocit, že už nemůžu dál, ale když je Bůh naším zdrojem, dokážeme cokoliv.
O těchto zážitcích bych mohla, se slzou na tváři, psát dál. Je toho tolik. Když jsem se po půl roce cestování vrátila, bylo pro mě náročné vše zpracovat a přizpůsobit se běžnému životu. Doteď si občas postesknu, ale jedno jsem si uvědomila – jak moc je důležité žít v přítomnosti, kterou mi Bůh dává, a důvěřovat Mu ve všech plánech do budoucna.
Cítím nesmírný vděk, a ještě jednou děkuji za finanční podporu v této etapě mého života.

Klára

Přinášíme poslední část vyprávění české křesťanky, jejíž misijní výjezd do Himalájí jsme finančně podpořili. Z bezpečnostních důvodů znovu vynecháváme některé podrobnosti.

Naše poslední výprava do hor byla trochu jiná než ty předchozí, protože nás první týden vedl jeden místní křesťan, kterého rodiče dali v mládí do křesťanské školy, neb byla nejlevnější, a on tam po čase uvěřil v Pána Ježíše a už ho to přes veškeré snahy okolí nepustilo. Ovšem – má doma spoustu příbuzných, kteří zatím vidí svět jinak a přes veškeré modlitby žádný z nich dosud neuvěřil, takže je poněkud skeptický vůči „rychlým metodám evangelizace“ a tvrdí, že všechno chce čas. Podle toho náš první týden v horách vypadal – milý bratr se zaměřoval spíš na pátrání po tom, jestli náhodou už v některé z navštívených vesnic nějací křesťané nejsou. V jedné malé a příjemné vesničce jsme skutečně malou skupinku křesťanů objevili a strávili jsme s nimi krásné dvě hodiny naplněné chvalami a vzájemným povzbuzováním. V jiné vesnici to bylo o něco smutnější – před rokem a půl tam byl jeden bratr, který byl nadšený naším příchodem a prožili jsme s ním požehnanou modlitební chvíli – teď nám suše sdělil, že už se křesťanem necítí, a vůbec se s námi nebavil. Bylo mi z toho hodně smutno, ale i takové věci se holt stávají, zvlášť, když je člověk jako křesťan někde úplně bez společenství.
Po týdnu nás náš vedoucí opustil a vrátil se domů (bylo to tak plánováno), protože má malé děti plné energie a manželku, která je nezvládá úplně lehce. A tak jsme zůstali tři – D., já a náš průvodce, který rovněž patří do malé skupiny místních křesťanů a je moc fajn. Hned další den se konala velká akce – kousek od M. otevírali nový buddhistický klášter (který v budoucnu bude po většinu času prázdný, zato je v něm spousta zlata – nechápu, kde na to v téhle chudé zemi berou) a konaly se otevírací obřady. Proto se tam sjeli takřka všichni lidé ze širokého okolí, přijížděli džípy (v jednom až 25 lidí), na motorkách (na jedné až 4 lidi), na koních i pěšky, všichni ve slavnostních krojích – pro etnologa opravdu lahůdka. D. chtěla tuto akci také vidět, náš průvodce se rozhodl, že se radši půjde na nějaké osamělé místo modlit. Toho dne jsem poznala, že D. dokáže přes všechny své autistické rysy být skutečnou oporou – po celou dobu, co jsme tam byly, jsem nějak vnímala, že se v duchu modlí stejně jako já, a bylo to fakt povzbudivé. Ke konci akce, když si věřící chodili dovnitř svatyně pro požehnání, mě napadlo, že bych tam mohla jít taky a pokusit se propašovat mezi dary od věřících nějakou literaturu pro mnichy. Ale pořád jsem se nemohla odhodlat, protože jsem nevěděla, jestli to není jenom hloupý nápad z mé hlavy. Najednou D. řekla: „Jdi dovnitř a neboj se, budu se za tebe modlit“. Tak jsem šla a veškerá nejistota ze mě spadla. Doufám, že aspoň někdo z přítomných mnichů si můj dárek přečte. Den nato jsme dorazili do naší nejvýše položené vesnice a ubytovali jsme se v hotelu, jehož majitel je také bratr a mezi zaměstnanci je ještě jeden bratr a jedna sestra. Ti nás prosili, abychom se za ně modlili (sestru trápily velmi nepříjemné démonické útoky a bratra strašně bolelo ucho). V takových situacích člověku nezbývá nic jiného, než se spolehnout na Pána a jít do toho. Tak jsme se s D. a naším průvodcem modlili. Takovou jednotu v modlitbě a takovou přítomnost Ducha Svatého jsem už dlouho nezažila (pokud vůbec někdy). Ráno nám ta sestřička hlásila, že je vysvobozená, a bratra bolest také přešla… Díky Pánu.
Pak už jsme jenom sestupovali dolů a cestou navštěvovali další vesnice – v jedné z nich se konala taková místní náboženská slavnost, tak jsme tam na mé přání zašli a sotva jsem si sedla a zaposlouchala se do recitace místních mnichů, přistoupila ke mně paní mladšího středního věku, nabídla mi čaj a zeptala se, jestli jsem byla v jednom konkrétním uprchlickém táboře, že o nás slyšela, že jsme tam dělaly moc dobrou práci. A že pokud chci zažít skutečný život v Himalájích, můžu kdykoliv přijet a bydlet u ní… Inu, svět je malý. Asi vám nemusím vyprávět, jak mě to potěšilo…A poslední bonbónek na závěr – v další vesnici jsme potkali kluka, který studoval dlouhá léta v Indii. Jeho angličtina byla pro konverzaci nepoužitelná, ale místní řeč tak skvělá, že jsem mu naprostou většinu rozuměla a co víc – on rozuměl mně. Tak jsme si dost dlouho povídali a na závěr jsem mu velmi kostrbatě řekla, co Pán udělal v mém životě, a myslím, že většině z toho porozuměl a že ho to dost zaujalo.

Přinášíme další část vyprávění české křesťanky, jejíž misijní výjezd do Himalájí jsme finančně podpořili. Z bezpečnostních důvodů vynecháváme některé podrobnosti.

V neděli večer jsme se šťastně vrátily do města z osady, založené pro utečence v šedesátých letech minulého století. Cesta tam před více než dvěma týdny byla naprosto strašná – 10 hodin jízdy autobusem, který měl být klimatizován, ale klimatizace se porouchala, takže uvnitř bylo cca 40 stupňů a povážlivě málo kyslíku, venku pak tolik prachu, že chvílemi nebyly vidět ani obrysy vozidla, jedoucího v koloně před námi. A do toho příšerná místní pop music. Opravdu jsem se bála, že zkolabuju, ale Pán je dobrý a přežily jsme to.
Osada sama je na místní poměry velmi příjemné a čisté místo, lidí tam žije málo, protože všichni trochu podnikaví už dávno emigrovali. Zůstali tam pouze velmi staří lidé a pár mladších rodin – zřejmě ti, kterým poklidný zemědělský život vcelku vyhovuje a nemají žádné vyšší ambice. Z různých důvodů jsme měly doporučeno sloužit těm lidem v lásce našeho Pána, ale vyprávět jim o něm až tehdy, když sami projeví zájem (potomci utečenců jsou velmi citliví na různé snahy je „rychle obrátit na správnou víru“, o což se v minulosti někteří křesťané ne moc šťastně snažili). Pro B. to nebylo jednoduché, protože ona považuje den, kdy nemůže říct alespoň jednomu člověku evangelium, za ztracený. Takže se dost nudila, protože navazování kontaktů „jen tak“ jí mnoho neříká a navíc neumí mluvit jejich jazykem, i když rozumí většině toho, co si povídají. (Asi tak, jako já vcelku rozumím Polákům a Ukrajincům, ale neumím ani polsky, ani ukrajinsky.)
Naší hlavní prací bylo učit v místní školičce, čítající 14 dětí a 5 učitelek, výtvarku. Děti ve věku od 5 do 9 let si nás vcelku oblíbily a my je také. Učitelky na nás zpočátku zíraly trochu nedůvěřivě. Z toho důvodu mě opravdu potěšilo, když nám paní ředitelka v závěru našeho pobytu s nehranou vděčností děkovala a dodala naprosto jasně, že pokud bude kterákoliv z nás chtít přijít znovu, je srdečně vítána. První týden bylo kolem těch 38 stupňů, takže jsme kromě školy nezvládaly nic jiného a obě holky byly trochu nemocné, ale pak se z Boží milosti ochladilo a druhý týden už byla energie i na navazování dalších kontaktů. Při první orientační prohlídce osady po našem příjezdu mě zaujala jedna paní, která k nám byla velmi milá už při prvním setkání. Jednoho rána, když holky ještě spaly, mě napadlo, že ji půjdu navštívit, ale vůbec jsem si nepamatovala, kde bydlí. Tak jsem se vydala k místnímu obchůdku s tím, že by mi tam třeba někdo mohl poradit. No – a kdo seděl před obchůdkem? Samozřejmě ta paní osobně. Když mě uviděla, úplně se rozzářila, popadla mě za ruku a odvedla k sobě domů (sama bych to asi fakt nenašla). Pak jsem tam ještě párkrát zašla a myslím, že mé návštěvy byly milé nejen jí, ale celé její rodině. Před naším odjezdem souhlasila s tím, abych se modlila ve jménu Pána Ježíše za ni i za její blízké. V druhé polovině našeho pobytu už byli lidé otevřenější a ochotnější komunikovat – škoda, že jsme tam nemohly zůstat déle.
Volné dny (když nebyla škola) jsme trávily u jedné křesťanské rodiny. Bylo to velmi osvěžující. Také jsme byly na návštěvě ve velmi živém sboru – na shromáždění bylo cca 300 lidí a všechny tři jsme se shodly, že tam bylo cítit přítomnost Ducha Svatého.
Cesta zpátky do města, které jsem se dost bála, byla úplně bezproblémová, protože předtím vydatně zapršelo – takže žádný prach nebyl a za 9 hodin jsme byly na místě (cca 150 km – bez pop music, protože jsem si marnotratně připlatila za turistický autobus, kde se hudební doprovod neprovozuje)
Teď budeme pár dní ve městě a pak ještě na dva týdny do hor. Rozhodně se nenudím – popíšu vám na závěr zážitky předchozích dnů. Tak předpředevčírem jsme na obvyklé modlitební procházce potkaly kluka, který byl poněkud zdrogovaný a chtěl po nás peníze. Nakonec to skončilo tím, že jsme se modlily za jeho vysvobození (řekla bych, že v jednotě a v moci Ducha), načež chlapec slovně pozval Pána Ježíše do svého života. Když jsem přišla domů, bylo mi z ničeho nic najednou strašně mizerně – jako by na mě lezla těžká chřipka. Tak jsem to ve jménu Pána odmítala a do rána bylo dobře. Ale B. měla celou noc těžké démonické útoky a vůbec nespala. Druhý den se po intenzivních modlitbách a vymítání vcelku vzpamatovala a tak jsme se domluvily, že další den pojedeme hned ráno do jiné, poněkud vzdálenější čtvrti. D. se potřebovala časně ráno jít objednat k zubaři, dohoda zněla, že vyrazíme, hned jak se vrátí, nejpozději v 8 hod. Když se krátce po desáté vrátila, její nehybný obličej vykazoval drobné známky radosti. Sdělila mi, že zubařka je sestra v Pánu a že spolu měly nádherný rozhovor. Pak dodala, že celý předchozí den zápasila s nutkavými myšlenkami na sebevraždu, ale teď má takovou radost, že už se zabít nechce. A že je objednána na 3 hodiny odpoledne. Tak jsme místo cesty do vzdálenější čtvrti navštívily jednu rodinu v blízkém okolí, kde se mi podařilo říct něco jako velmi jednoduché svědectví o tom, jak jsem se setkala s Pánem. A v pozdním odpoledni se stalo něco, co mi téměř vyrazilo dech. D., která se na jakýchkoliv domácích pracích zásadně nepodílí se zdůvodněním, že má „blok“, se zeptala B., jestli jí může pomoct krájet zeleninu na večeři, a když svolení dostala, tak skutečně krájela! Co jsem se napřemýšlela o tom, jak ji přivést k poznání, že není úplně fér, když s námi bydlí a jí a přitom vůbec nepomáhá – a nic jsem nevymyslela, a Pán to udělal za mě! No, a tak to vypadá pořád. S holkama skoro nemá smysl něco plánovat, protože to ve většině případů dopadne jinak. Ale to nevadí – aspoň má Pán prostor dělat s námi věci, které bychom nevymyslely…
Děkuju za všechny modlitby i povzbuzení! Ať vám Pán žehná!

Před časem jsme finančně podpořili misijní výjezd české křesťanky do Himalájí. Z bezpečnostních důvodů nemůžeme uvádět bližší podrobnosti, ale přetiskujeme alespoň část jejího vyprávění:

Předevčírem pozdě večer jsme se šťastně vrátily dolů z hor po jízdě, která trvala cca 12 hodin. Když jsme před třemi týdny vyrážely do hor, opravdu jsem se ptala Pána i sama sebe, co tady dělám. Sestřička D. vyrazila do Himalájí s malým batůžkem na záda a větším batůžkem, který hodlala nosit na břiše, sestřička B. si zase na cestu do hor, kde touto dobou každý den prší a ve vyšších polohách sněží, nabalila několik teplákových souprav, ale naprosto nic, co by nějak chránilo před deštěm či sněhem – dokonce ani igelitový pytlík na ty teplákové soupravy. (Když jsem se jich dva dny před odjezdem ptala, jestli nepotřebují nějak pomoci s výběrem věcí do hor, obě svorně tvrdily, že jsou zkušené horalky a žádné rady nepotřebují, což jsem jim v té chvíli bláhově uvěřila.) No, naštěstí nás Pán po celou dobu pozoruhodně chránil. První den našeho treku jsme stoupaly asi 800 výškových metrů do jedné vesnice a když už jsme od ní nebyly moc daleko, začalo pršet. Holky byly v té chvíli dost za mnou, ale najednou se přede mnou objevila převislá skála, tak jsem se tam schovala a za 5 minut se holky připotácely, D. v nepromokavém oblečku, B. částečně promočená, obě šíleně hladové a vyčerpané. Tak jsem je vtáhla pod skálu, dala jim všechny své zásoby čokolády a tyčinek, což na ně udělalo ohromný dojem a od té doby začaly brát babičku trochu vážněji, zejména poté, co si babička navázala na svůj batoh ten břišní, který už D. nebyla schopná nést dál. Když přestalo pršet, pokračovaly jsme dál a dorazily do vesnice, kde nás pod svou střechu přijal otec tří dcer a jednoho syna, nešťastný z toho, že má moc holek (ptal se nás zcela vážně, jestli bychom alespoň jednu dceru nevzali s sebou do Evropy, že by nám ji dal zadarmo). V mládí jezdil makat do Saúdské Arábie, teď už nejezdí, neb jeho žena to se čtyřmi dětmi bez něj těžko zvládá. Svou frustraci z této situace řeší tím, že od rána do večera chlastá. Večer jsme s ním seděli u stolu před jejich domečkem a B. mu vyprávěla, jak strašně ji zraňovalo, že táta má rád bratry víc než ji, jak ji trápilo, že táta chlastá, a jak velké vysvobození pro ni bylo, když uvěřila, že má Nebeského Otce, který ji miluje bez jakýchkoliv podmínek. Chlapík jí přes jistou alkoholickou „clonu“ rozuměl a docela evidentně se to dotýkalo jeho srdce. Pak B. ještě velice jednoduše a výstižně vysvětlila chlapíkovi i jeho krásné ženě evangelium a doporučila jim, aby pustili do svého života Pána Ježíše. K přijetí Pána Ježíše sice nedošlo, ale oba tvrdili, že to, co slyšeli, je velmi zaujalo a že o tom budou přemýšlet. Druhý den, když jsme se loučili, si od nás velmi rádi vzali něco na čtení a mám takový dojem, že to fakt budou číst.
A tak jsem už v naší první vesnici pochopila, že tu nejsem primárně od toho, abych se snažila místní lidi přivádět k Pánu, ale abych podporovala všemi možnými způsoby ty dvě holky, které mi Pán svěřil do péče (i když mají pocit, že o mou péči nestojí), protože přes různé handicapy, které mají, jsou to sestřičky, které milují Pána Ježíše, a jednou, až dozrají a Pán je ještě trochu uzdraví, mohou být velmi užitečnými služebnicemi, zatímco já už budu dávno v Nebeském Království. Jakmile mi to došlo, bylo pro mě daleko lehčí akceptovat veškeré stránky jejich chování, které by mě jinak přiváděly k šílenství (obě se tvářily velmi neochotně vždy, když jsem se je ráno snažila vykopat z postele, obě strašně moc jedly, ale mnoho energie k pěším túrám z toho nenačerpaly, D. volala každý den přes WhatsApp příbuzným a hovořila s nimi pravidelně hodinu až dvě (nepřeháním!), B. měla tři záchvaty deprese, v nichž na mě pokřikovala docela ošklivé věci (musela jsem si pořád opakovat, že to na mě nepokřikuje ta krásná milá holka, ale ten odporný duch deprese), ale všechno jsme s modlitbou, důvěrou v Pána a s občasným vymítáním (když nebylo zbytí) nějak zvládly. V jedné vesnici, kde B. opravdu požehnaně svědčila, se stalo, že když jsme se večer sešly ke společné modlitbě, najednou ji „něco“ tak trochu zkroutilo a začalo ji strašně bolet koleno (tak, že se na něj vůbec nemohla postavit a byla bolestí úplně bledá). V tu chvíli jsem nějak věděla, co mám dělat, přikázala jsem tomu „něčemu“ ve jménu Pána, ať to táhne pryč a už se nevrací, načež se během asi minuty holce vrátila barva a po bolavém koleni ani památka. Říkala pak, že když jsem na ni vložila ruce, cítila obrovskou vlnu příjemného tepla a pak najednou všechna bolest odešla a veškerá křeč se uvolnila… Vzhledem k těžké okultní zátěži v její rodině mě to ani moc nepřekvapilo, jen jsem děkovala Pánu za to, že to šlo tak rychle.
D. se zase časem ukázala jako holka, která má ráda Písmo a velmi poctivě ho studuje, vždy s těmi pavlovskými otázkami (Kdo jsi. Pane? Co chceš, abych činil?). Protože jsme každý den společně četly Písmo podle systému místních křesťanů, bylo pro mě velkým povzbuzením a radostí poslouchat, co dokázala z poměrně nezáživných starozákonních pasáží zaslechnout…
A tak jsme společně putovaly po himalájských vesnicích a téměř v každé z nich nám Pán dal nějaký smysluplný rozhovor. Pouze v jedné to nějak nešlo – zrovna měli závěr lukostřeleckého festivalu, těšili se na večerní tancovačku a vůbec se s námi nechtěli bavit. Mě v té vesnici chytil zánět takovým způsobem, že jsem jen zalezla do postele a tiše si úpěla, zatímco holky se snažily přece jen s někým navázat rozhovor, ale místní je akorát zvali na tu tancovačku a jinak se moc bavit nechtěli. Holky tancovat bez gardedámy nešly (asi se bály, že by je více či méně opilí místní mladíci mohli obtěžovat, což byla možná oprávněná obava) a já jsem litovala, že fakt nemůžu, protože místní tancovačky miluju a ráda se na nich blýsknu svými tanečními kreacemi. Jenomže to fakt nešlo. Tak jsem si nasadila antibiotika, holky se za mě modlily a nad ránem jsem dokonce na chvíli usnula a když jsem se probudila, byla bolest pryč.
Cestou z té vesnice jsem se Pána ptala, proč jsme tam vůbec lezly, a pomohla mi vzpomínka na jedno kázání, v němž zaznělo, že když Pána Ježíše jedna samařská vesnice nepřijala, tak z toho odmítl dělat aféru a prostě šli do jiné vesnice. My jsme šli také do jiné vesnice a já jsem šla tentokrát poslední. U cesty prodával jakýsi chlapík nějaké šperky a řekl mi, že mě zná, že jsem tam byla loni na podzim a jak se mám. Tak jsme si jednoduše popovídali, pak jsem mu dala něco na čtení a bylo mi jasné, že jsme do té vesnice tak úplně zbytečně nešli.

V rámci programu podpory krátkodobých misijních cest jsme na přelomu roku podpořili výjezd Davida a Ruth Drahotových s naším misionářem Lubošem Patočkou do Kambodže a Indie. Zde jsou některé jejich zážitky:

V pořadí již 13. misijní cesta do Kambodži, organizovaná Lubošem Patočkou (pro nás se jednalo o druhý výjezd do této země; první proběhl na přelomu roku 2017/2018, viz článek v Životě víry z května 2018), proběhla ve spolupráci českého týmu (převážně z KS Praha) s místními pastory, kteří nám v předstihu připravili každodenní harmonogram cest a shromáždění napříč provinciemi a zajišťovali rovněž překlad.

Po příletu do Kambodžského království a přesunu na naše první výjezdní stanoviště poblíž sboru našeho přítele, pastora Sokhuna Pina, jsme nejprve sloužili v několika místních nově vzniklých společenstvích – služba dary Ducha; slovem pro sbor, individuálními proroctvími, uzdravením, zmocněním ke službě, uvedením do Božího živého slova a přítomnosti, o jejíž proměňující moci, přijatých osobních zjeveních a Božím uzdravujícím doteku pak přítomní, často se slzami v očích, svědčili před shromážděním.

Na počátku naší cesty obdržel David zjevení/vizi o Božím záměru s naší misií: na každém místě, v každém sboru, kde budeme sloužit, chce Bůh hloubit studnu své přítomnosti, naplnit ji svou živou vodou, která se stane pramenem rozlévajícím se do okolí, a postupně spojena s dalšími prameny pokryje celou Kambodžskou zemi. Následně hned na prvních třech místech /vesnických shromážděních, kam jsme ve své službě přišli, stály zbrusu nové vykopané studny. Bůh v hmotném světě potvrzoval své slovo. 

Byli jsme svědky řady uzdravení (např.: osmdesátiletá babička nadšeně svědčila o uzdravení z bolesti zad, která ji trápila několik měsíců tak, že si ani nemohla lehnout; demonstrativně se před námi několikrát položila na podlahu a radostně vstávala; či v jiném sboru trpělo několik žen shodnými příznaky – horečka, bolest hlavy, ze kterých byly osvobozeny); potvrzených vizí a řečených prorockých slov (zejm. týkajících se aktuální situace života lidí a jejich směru Božího povolání: např. nenápadně vypadající muž zapáleně potvrdil vizi Ruth, že mu Bůh položil na srdce přinášet a získávat svou prací v dopravě finance pro Boží rodinu ve svém sboru, následně svědčil před celou církví, že právě toto již cca rok silně vnímá, prakticky uskutečňuje a je to jeho životní vizí, kterou mu nyní Pán takto potvrdil), osvobození od strachu svědčit (silně kolektivně přítomno v jednom konkrétním sboru – po slově poznání a kázání na toto téma /vítězství skrze krev beránka a moc našeho svědectví../, přijalo několik věřících Boží dotek a osvobození od této roky trvající úzkosti, byli naplněni nadpřirozenou odvahou a horlivostí a potvrdili svou touhu a povolání k evangelizaci) apod. a od démonické svázanosti (místní šamanka zůstala po shromáždění na místě, zřekla se démonů a dala svůj život Ježíši). Místo měla rovněž evangelizační setkání, vyučování a služba dětem, a také dle možností hmotná pomoc (např. ve formě zajištění obědů pro přítomné na shromážděních). Před každou službou jsme se jako tým modlili a přijímali zjevení, co Bůh chce v dané lokalitě dělat či říci, ve službě jsme se střídali, sloužili samostatně i ve dvojicích, podle Božího vedení jsme usilovali plnit Jeho instrukce.

Po přeletu do Indie nabrala naše služba nového rozměru. Každý den dopoledne i odpoledne jsme měli setkání v místních sborech v různých oblastech země (zejm. Bengaluru a Kerala). Sloužili jsme na shromážděních (často prorockým slovem) i po shromážděních jednotlivcům i celým rodinám. Pak nás pastoři vozili ještě do domů místních služebníků, kterým jsme rovněž měli možnost sloužit duchovními dary.

Bůh svá obdarování rovněž rozdílel – např. jeden celý sbor (cca 35 lidí na dopoledním shromáždění), prožil zmocnění k uzdravování – Ruth měla vjem, že Pán chce přítomné konkrétním způsobem uschopnit v užívání tohoto daru: nemocní se postavili a kolem každého se shromáždili dva až tři další věřící, kteří se krátce modlili za uzdravení. Téměř všichni nemocní (cca 12) byli uzdraveni a při následné výzvě svědčili jeden za druhým o prožitém zázraku na mikrofon.

V Kerale, oblasti, která je kolébkou křesťanství na Indickém poloostrově, pro nás místní vedoucí v závěru našeho pobytu uspořádali konferenci, kde jsme měli možnost hovořit k regionálním vedoucím, pastorům a vedoucím národních modlitebních iniciativ. Bůh žehnej Kambodži a Indii.

Ruth a David Drahotovi