Na přelomu dubna a května jsme podnikli menší dvoutýdenní výpravu na naši misijní základnu mezi vesnicemi Ayii a Ame. Náš milý biskup Bernard nám opět poskytl svůj dům na samotě v buši blízko bývalého uprchlického tábora, kde budujeme misijní základnu. Máme tam 1 km2 území s roztroušenými ruinami zarostlých dřevinami, trním a trávou. Jednu přízemní budovu jsme opravili už v roce 2016, poté se ale zhoršila bezpečnostní situace, a až loni jsme měli příležitost poprvé ji využít pro biblické vyučování. V srpnu zde plánujeme uspořádat další vzdělávací biblickou konferenci pro místní služebníky.

Co je na místě nového? Pokračuje rekonstrukce další školní budovy. Je to přízemní blok se třemi třídami, každá 6 x 8 m. Zedníci začali ruiny dozdívat už vloni, kvůli silným dešťům museli práci na podzim přerušit. Náklaďák s cihlami zapadl v blátě, cihly vyklopili u cesty, aby auto mohlo vyjet. Doprava materiálu je extrémně drahá. Litr benzínu v přepočtu za víc jak 100 Kč. Nejbližší benzínka 100 km. Naši proto začali cihly vyrábět sami. Půl kilometru od staveniště u potoka uplácali z hlíny cihly a vypálili je v milíři. Máme tedy vlastní cihelnu! Do léta by mělo být dozděno. Pokud nestihnou dokončit i střechu, tak je v plánu provizorní střecha z plachet, abychom v domě mohli už v srpnu vyučovat.

Jednoho dne nás navštívila delegace 4 učitelů. Usedli jsme pod tamaryškem a vyslechli jejich prosbu. Vysvětlili nám, že mají v Ame asi 100 školních dětí, ale nemají školu a učitelé nedostávají plat. Tak jestli by děti z Ame mohly chodit do školy, kterou stavíme (3 km pro ně není daleko) a oni že by v té škole učili, a jestli bychom mohli pomoci finančně i na platy pro učitele. V Africe taková jednání probíhají důkladně a obřadně a zaberou spoustu času… takže když to zkrátím: Dohodli jsme se! Teď, když to píšu, už máme sponzora, který slíbil darovat finance na platy 7 učitelů na jeden rok. Pro představu: plat učitele je v přepočtu asi 20 Kč na den.

Měli jsme ale podmínku, že vesničané z Ame (hlavně rodiče školních dětí) pomůžou manuálně při budování školy. Takovou pomoc učitelé hned na místě přislíbili. Máme naději, že v prvním bloku se třemi třídami už by se od září mohlo učit. V plánu jsou ještě další dva bloky po třech třídách. Naši školu by tedy začaly navštěvovat děti z Ame, a dá se předpokládat, že škola přitáhne i další rodiny, které se začnou vracet z uprchlických táborů v Ugandě a usídlí se v okolí. V Jižním Súdánu je školní rok rozdělen na trimestry. Prázdniny tak vycházejí zhruba na prosinec, květen a srpen. V těchto třech měsících by tak pro nás vznikla „okna“ pro biblické vyučování. Můžeme tak ve stejných budovách střídat základní školu pro děti a o prázdninách biblickou školu pro dospělé. Stejně dosud nemáme kapacitu na to, abychom nabídli celoroční výuku na úrovni teologického semináře. Krátkodobé biblické kurzy během jejich školních prázdnin se jeví jako ideální kombinace.

Díky Bohu, tentokrát jsme nezaznamenali žádný ozbrojený konflikt. Narazili jsme na jiný problém. Jižní Súdán je podle statistik nejzkorumpovanější stát světa. Je tomu tak. Kolikrát jsme museli platit výpalné, to raději ani psát nebudu.

Zahájili jsme přípravy větší „vyučovací“ výpravy letos v srpnu, nejspíše v termínu 12. – 25. 8. 2026. Rádi bychom využili náš „rozestavěný“ areál v osadě Kit2.

Službu v Jižním Súdánu můžete podpořit na našem účtu 577409193/0300 s var. symbolem 3300. Též můžete využít portál Darujme.cz na této stránce.

QR platba:

Poslední zprávy z projektu:

• Proběhla další přípravná cesta do Jižního Súdánu
• Tým českých křesťanů znovu vyučoval v Jižním Súdánu. Za humny se střílelo.
• Čeští křesťané se znovu chystají do Jižního Súdánu
• Čeští křesťané znovu vyučovali v Jižním Súdánu
• Připravuje se nová cesta do Jižního Súdánu

V létě navštíví Česko naši misionáři v Nikaragui manželé Klingerovi. V rámci své návštěvy budou mít také programy v různých českých církvích. Pokud byste se s nim chtěli někde setkat, níže uvádíme jejich rozvrh:

V březnu t.r. navštívil ředitel NFKMS Michal Klesnil naše misionáře v Nikaragui manžele Klingerovy, kteří tam slouží již šestnáctý rok:

Stojím na malém hřbitůvku v zapadlé vesnici Haulover na karibském pobřeží Nikaraguy. Je na něm několik pečlivě udržovaných náhrobních kamenů. Ty kameny mi svým provedením něco připomínají. Už jsem takové někde určitě viděl. Přistupuji k prvnímu a čtu: „Anna Theodora Ziock, narozena 1850 v Herrnhutu, dokončila pozemský život 1880 zde.“
Běhá mi mráz po zádech, když si uvědomím, v čích stopách tady kráčíme. Na náhrobku je odkaz na verš Izajáš 26,19: „Tvoji mrtví ožijí, moje mrtvoly vstanou. Probuďte se a jásejte, obyvatelé prachu, protože tvoje rosa je rosou světla úsvitu a země vyvrhne nebožtíky.“

Ano, Anna, která jako třicetiletá položila svůj život na misii, vstane z mrtvých právě zde. Když si náhrobek přečtou naši nikaragujští společníci Candido, Ricardo a Alonso, něco se s nimi stane. Do té doby veselí a bezstarostní latinos najednou zvláštně zvážní. A po celý zbytek dne nepřestanou mluvit o tom, že právě u náhrobku jim Bůh zjevil, že mrtví přece nejsou mrtví. Že pořád žijí. A že my jsme součástí jejich odkazu.

Už při své první návštěvě našich misionářů manželů Klingerových před osmi lety jsem si všiml zvláštní úcty k „Moravian Church“ v Nikaragui. Ale tentokrát mě to provázelo na každém kroku. Skoro k každé vesnici najdete kostel moravské církve. V Puerto Cabezas jsme najednou stáli před pomníkem Jana Husa. V ještě zapadlejší vesničce Ariswatla nám starý pán ukazoval jako svou nejvzácnější relikvii tričko s Janem Husem. Když se někde přiznám, že jsem ze země původních Moravanů, mám úctu zaručenou. A já si znovu a znovu uvědomuji, že mám tu čest být součástí odkazu něčeho slavného a trvalého. Něčeho, na co již šestnáctým rokem navazují právě naši misionáři Klingerovi.
Navštívil jsem je v únoru tohoto roku. Zbyněk, Pavla a jejich patnáctiletá dcera Eliška, která se jim narodila až na misii, se usadili se v horském městě Jinotega na severu země. Tady se snaží skrze přátelské vztahy zvěstovat evangelium místním lidem. V posledních letech se tu Pavle otevřely dveře do místní křesťanské rozhlasové stanice. Každou sobotu má živé hodinové vysílání od 10 do 11 dopoledne. (to je v Čechách od 17-18 večer). Pořad se jmenuje Radost v Božím slově. Navíc od pondělí do pátku ve stejný čas připravuje dvojjazyčný španělsko-miskito pořad Sturka Yamni, což je v jazyce miskito „dobré zprávy“. Pořad má dobré ohlasy a v poslední době se Pavle stává, že ji lidé osloví třeba v obchodu a říkají: „Váš hlas znám z rádia!“ Stanici si můžete poslechnout i u nás na adrese https://radioadoracionlapastora.com.

Tím se už ale dostáváme k hlavní náplni jejich služby. Od začátku mají na srdci jednu z komunit původních středoamerických obyvatel, indiány kmene miskito. Vyjíždějí (v poslední době hlavně Zbyněk) mezi ně do jejich vesnic, zvěstují jim evangelium, modlí se za nemocné, vyhánějí démony a snaží se mezi nimi zakládat nové církve. Dříve se služba odehrávala v pralesech v povodí řeky Coco, v posledních letech se jim ale otevřely nové dveře v komunitách na karibském pobřeží. A na jednu takovou cestu jsem se Zbyňkem a několika místními pomocníky vyrazil i já.
Začali jsme mnohahodinovou cestou autobusy do přístavu Puerto Cabezas alias Bilwi. Každý s velkým lodním pytlem, navíc táhneme ještě tři balíky s Biblemi. Autobusy jsou převážně bývalé americké školní. Co jim chybí na technickém stavu, to je vynahrazováno nablýskanou karoserií a v noci bezpočtem blikajících žároviček. Řidiči rádi jezdí rychle a veškeré dopravní předpisy jsou vnímány pouze jako nezávazná doporučení. Latinos také neznají pojem „soukromý prostor“. V letadle do Managuy se to nejdřív projevilo tím, že šly nahoru všechny opěrky mezi sedadly. V autobuse, a koneckonců i kdekoli jinde, je to ještě vylepšeno o hlasité telefonování, samozřejmě se zapnutým reproduktorem, a neustálou (velmi hlasitou) reprodukci hudby z telefonů těch, kdo právě nikomu nevolají. Sice jsem dostal zvláštní Boží milost to vydržet, ale stejně si říkám, jestli nějak podobně nevypadá peklo pro introverty. Ale abych jenom nekritizoval, na rozdíl od tuzemských poměrů jsou latinos jinak převážně usměvaví a pohodoví lidé.

V Puerto Cabezas se setkáváme s místním spolupracovníkem Candidem. Jsme ubytovaní u jeho rodiny. Každý v jednom nejlepším pokoji, přičemž jejich původní obyvatelé spí v předsíni na zemi. Ta pohostinnost je skutečně zahanbující a člověk si to musí srovnávat s tím, čeho jsme v tomto ohledu schopni my Evropané. V průběhu pobytu zažijeme další nikaragujskou specialitu – návštěvu „vykuřovačů“. Jak se na komunistickou vládu sluší a patří, všechny problémy země je třeba řešit direktivně a kolektivně. A pokud se v obytných domech vyskytuje škodlivý hmyz (jako že vyskytuje), problém je řešen pravidelnými návštěvami zakuklených vládních zaměstnanců s maskami na obličeji a podivnými přístroji v rukou, kteří jako by vypadli ze steampunku. Z přístrojů se line dusivý kouř. Kouř pravděpodobně docela dobře hubí hmyz, ale nikdo moc nepátrá po tom, jak je zdravý pro lidi, domácí zvířata či uskladněné potraviny. V jinotece se daří Klingerům převážně předstírat, že nejsou doma, a neotvírat, ale tady jsme byli zastiženi v otevřených dveřích. Tak jsem si vzpomněl na pohádku Lotrando a Zubejda a česky jsem pronesl k vetřelci „Zmiz smraďochu!“ Kupodivu se otočil o odešel.

Příští den se setkáváme s dalšími spolupracovníky, kormidelníkem a majitelem našeho člunu Alonsem, a také s Ricardem. Nakupujeme potraviny a benzin na cestu a nakonec vyrážíme. Po přímořských řekách a kanálech, a občas také po otevřeném moři, od jedné vesnice k druhé. Člun má na délku nějakých 10 metrů, vzadu silný přívěsný motor, a zejména cesta po moři je docela adrenalin. Nikdo samozřejmě neřeší takové zbytečnosti jako třeba záchranné vesty. Skáčeme po vlnách, a kdyby to Alonso jednou špatně vypočítal a převrhli bychom se, moc to na záchranu nevypadá. Ale prý se tak utopí jen pár lidí ročně.
Služba ve všech vesnicích vypadá podobně. Ubytujeme se u místního „člověka pokoje“ (dost často známého či rodinného příslušníka), na verandu si pověsíme hamaky na spaní, něco zaplatíme za přípravu jídla z našich zásob, ze kterého se nají i zbytek rodiny, a pak vyrážíme mezi místní obyvatele. Chodíme od domu k domu, zvěstujeme evangelium, modlíme se za nemocné a démonizované, rozdáváme Bible a také USB s nahraným biblickým vyučováním v jazyce miskito. Občas někdo vyjádří přání přijmout Ježíše, a s tím se pak bratři modlí modlitbu přijetí. Obecně, návštěva není vnímána jako nemístné obtěžování, ale jako prokázání cti obyvatelům domu. Pokud některý dům vynecháme, jeho obyvatelé se cítí ukřivděni. Většina lidí je bez problémů otevřena rozhovorům o víře a nevidí na tom nic divného. Vždyť se přece jedná o důležitou věc. No, a pokud se ve dveřích objeví „moravian originale“, tedy já, tak to je teprve událost!

Večer se pak promítá film Ježíš v jazyce miskito – buď v církevní modlitebně, nebo venku pod širým nebem. Na promítání pokaždé přijde několik desítek lidí, zejména žen a dětí. Zbyněk to má vychytané, všechno je maximálně jednoduché a účelné. Malý, ale výkonný dataprojektor s vlastním akumulátorem, pamětí a reproduktorem. Prostěradlo na promítání. A pak už jen moc Ducha Svatého. Na závěr filmu má některý z domorodých spolupracovníků krátké evangelizační kázání s výzvou, na kterou se obvykle přihlásí kolem 10–20 lidí. Nejsem schopen posoudit, kolik z nich se opravdu znovuzrodí. Ale někteří zjevně ano, protože ve spolupráci s místní církví takhle už vzniklo několik nových místních sborů. A když pak jdeme večer za svitu baterek temnou vesnicí spát, slyšíme z oken některých domů přehrávat USB s biblickým vyučováním.

Zbyněk říká: „Místní se často ptají: Co jste přivezli za projekt? Jsou zvyklí od jiných křesťanských organizací, že se místním něco přiveze anebo se třeba ve vesnici něco začne stavět. Já to neodsuzuju, ale sám takhle fungovat nedokážu. A ani na to nemám peníze. Přivážím lidem jenom Ježíše. Evangelium a jeho moc. Někdo se uzdraví, někdo je vysvobozený a někdo se obrátí. Snažím se budovat síť místních spolupracovníků, kteří se mnou můžou jezdit a navazovat na mou službu. Samozřejmě, už jsme se párkrát spálili, a spolupracovníci neodolali lákadlům peněz nebo jiných pokušení. Ale to se koneckonců stávalo i apoštolu Pavlovi.“
A já koneckonců nemůžu než souhlasit. Zbyňkův model služby je tomu Pavlovu opravdu hodně podobný. Nemám rád církevní tituly a zejména křesťany rozdávající vizitky „Apoštol XY“. Ale možná by tento titul patřil Zbyňkovi víc než mnohým jiným.

Na lodních přesunech mezi vesnicemi můžu vnímat také krásnou přírodu pobřežních mangrovových lesů. Potkáváme volavky, pelikány, želvy, krokodýly, kolibříky či krásné velké motýly. Naneštěstí ale také všudypřítomné odpadky. A když už mluvím o těch biblických modelech, tak místní se živí hlavně rybařením. Rybu máme k snídani, k obědu i k večeři. Ve vesnicích potkáváme rybáře spravující sítě, a já jen čekám, kdy někoho vyzveme „zanech své sítě a staň se rybářem lidí.“
Postavení miskito mezi většinovou nikaragujskou populací se dá přirovnat k postavení Romů u nás. Jsou považováni za méněcenné a podle toho se s nimi zachází. To, že s nimi my bílí jednáme jako se sobě rovnými, je pro ně velká věc. Při loučení mi to Candido řekne se slzami v očích. A co mě nadchlo, tito indiáni sice nenosí čelenky, ale skutečně říkají „howgh“!
Nerad bych to ale příliš odlehčoval. Jeden den mi Zbyněk ukazuje fotku sympatického usměvavého mladého muže. Říká: „To je evangelista místní církve, který také jezdil do stejných komunit na řece Coco jako my.“ Pak přejede prstem na další obrázek. I na tom je stejný muž. Ale tentokrát se zkrvaveným tělem a ležící mrtvý na zemi. „Vjeli do peřejí a převrátila se jim loďka.“
Taky si ty peřeje na Coco pamatuji. Misie není lehké živobytí, a Klingerovi musí snášet hodně tlaků. Od státních orgánů, skrze rasismus většinových Nikaragujců, kteří nemají příliš rádi bílé a všechny považují za „gringos“ čili Američany, a také od duchovního světa. Satanovi se opravdu nelíbí, když někdo zvěstuje evangelium, a dává to jasně najevo. Jen při tomhle výjezdu se druhý den po našem odjezdu z Jinotegy na dvoře za domem Klingerových během noci naprosto nevysvětlitelně zlomil několik metrů vysoký kaktus. A po dalších několika dnech se stejně nevysvětlitelně na jejich autě odlomil masivní přední nosník světel. A dějí se i horší věci. Před rokem se Zbyněk vrátil z podobného výjezdu se zlomenou nohou. Nebudu ale uvádět podrobnosti, jak se to stalo, protože by tomu stejně většina lidí nevěřila. Buď by patřili k většině křesťanů, která v existenci démonů ve skutečnosti nevěří a nepočítá s nimi, anebo ke zbývající menšině, která v démony věří, ale odmítá připustit možnost, že by mohli být někde jinde než „pod našima nohama“.
My Češi (a samozřejmě Moravané) máme někdy tendenci sami se podceňovat a vidět se jako bezvýznamní. Ale v Nikaragui naši předkové zasadili něco vzácného a trvalého. A je velká čest a výsada, že skrze Klingerovy se na tom můžeme podílet i dnes.

Michal Klesnil, ředitel NFKMS

Službu Klingerových můžete podpořit na našem účtu 577409193/0300 s var. symbolem 2200. Též můžete využít portál Darujme.cz na této stránce.

QR platba:

Poslední zprávy o Klingerových:

• Klingerovi v ČR
• S Klingerovými v Nikaragui po stopách moravských misionářů
• Navštívili jsme Klingerovy v Nikaragui
• Zbyněk Klinger kázal evangelium v komunitě San Juan
• Klingerovi nahrávají křesťanské základy pro Rádio 7

Milí přátelé, před několika málo týdny jsme vás požádali o pomoc při mimořádné sbírce na zaplacení ročního nájmu Česko-slovenského domu modliteb v Jeruzalémě. Připomínáme, že dům se dostal do finančních problémů kvůli probíhající válce, díky které do něj přestali přijíždět přímluvci. Cílová částka sbírky byla 300 000 korun. Zavázali jsme se, že po dobu 4 měsíců nepůjdou z vašich darů žádné srážky na režii organizace a celá darovaná částka půjde na daný účel.
V radostném úžasu vám oznamujeme, že k dnešnímu dni (tj. 27. 4.) se vybralo cca 331 000 korun a finanční potřeba je tak zcela pokryta! Děkujeme vám všem, kdo jste k této věci připojili své srdce i svou peněženku. Po konzultaci s vedoucí domu „Květou“ jsme se rozhodli, že nemá tudíž cenu pokračovat v mimořádné sbírce po celou původně plánovanou dobu, a že termín jejího ukončení posuneme na konec května t.r. Přebytek vašich darů poslouží na zaplacení energií domu a daně z nemovitosti. Od 1. 6. t.r. pak bude možno pokračovat v podpoře projektu na stejný účet opět za běžných podmínek Nadačního fondu KMS (tzn. 10 % srážky na režii organizace).
Ještě jednou děkujeme a ať vám Hospodin bohatě žehná!

Drazí bratři a milé sestry, s vděčností za veškerou podporu (modlitební, finanční i osobně vyjádřenou na sociálních sítích), kterou se podílíte na mé misijní službě našemu milovanému Pánu Ježíši Kristu, Vám opět posílám stručný souhrn událostí z africké Keni.
V posledních měsících jsem od Pána přijala zvláštní vedení především k duchovní službě. Ve spolupráci s místní letniční církví v Kipkaretu u Eldoretu jsem mohla hlásat evangelium mužům a ženám uvězněným v Kitale, vzdáleném asi hodinu a půl cesty. Valná většina z téměř 1500 uvězněných mužů a asi 80 žen se tohoto setkání zúčastnila. Přítomni byli také pracovníci ostrahy, vysocí důstojníci i místní policisté. Pán vedl k pokání – v slzách – i muže statné jako hora. Jedna z přítomných žen přijala Ježíše jako svého Pána a Spasitele přímo na místě. Cítila jsem velkou vděčnost, že Pán oslovil i ženu muslimského vyznání, která o naši službu sama požádala.
Podmínky ve zdejších věznicích jsou velmi tvrdé. Muži nemají v celách postele, pouze staré molitany na zemi, a jídlo dostávají jen jednou denně. Ženy mají alespoň postele s chudými matracemi a stravu třikrát denně. Pro mnoho vězňů není dostatek práce a délka trestů bývá výrazně delší než u nás. Setkali jsme se například se ženou, která je uvězněna již čtyřicet let. Těžko si lze představit, s jakou vděčností přijímali hygienické potřeby – toaletní papír, zubní pasty a kartáčky, mýdla či vložky. Ve věznicích jsou tyto věci velmi nedostatkové a stát v této oblasti spoléhá na pomoc rodin a dárců. Ani naše dary však zdaleka nestačily pro všechny. Věřím, že nám Pán otevřel dveře věznice v Kitale i do budoucna, abychom zde mohli dlouhodobě sloužit evangeliem, které je Boží mocí ke spáse pro každého, kdo věří.

V církvi v Kipkaretu jsem začala vést několik souběžných kurzů. Některé jsou určeny vedoucím, jiné širšímu společenství. V nejpočetnějším, zhruba třicetičlenném, se věnujeme poznání identity v Kristu. Další kurzy jsou zaměřeny na biblické základy víry a na pochopení významu chval. Specificky pro místní kulturní prostředí vedu také kurz sexuální výchovy a kurz o předpokladech pro službu v církvi. Keňské právo umožňuje polygamní manželství a uznává i dlouhodobé soužití nesezdaných párů jako manželství, čehož často využívají chudí lidé. Takové páry se nacházejí i v místní církvi. Z Boží milosti nyní procházejí přípravou, po níž bude moci celé společenství oslavit jejich společnou svatbu. Velkou radostí je také množství dětí v nedělní škole, kterým se nyní pravidelně věnuji.
Díky prohlubující se spolupráci s církví mohu systematicky navštěvovat dalších dvanáct sborů, které založil místní biskup Robert Buluma Sakwa. V době mé nepřítomnosti v Kipkaretu slouží Slovem buď bratr Emmy, nebo naše nadaná studentka a pokorná zpěvačka chval Viktorie.
Velkým požehnáním pro mě, můj domov i stovky místních byla návštěva manželů Jiřího a Míly Kročákových, známých pořádáním pochodů pro Ježíše v České republice, a také jejich letošní misijní službou v Pákistánu. Spolu s nimi přijela i věrná a nezdolná hlasatelka evangelia, téměř osmdesátiletá sestra Jozefka Klozová z Havířova.Ta nám přivezla mimo jiné tři šišky knedlíků, dva celery, pět petrželí, štůček anglické slaniny a než odletěla domů, uvařila neskutečnou svíčkovou.
Zúčastnili se naší březnové sedmidenní konference inspirované veršem z Jeremiáše 1,10: „Pohleď, dnes tě ustanovuji nad národy a nad královstvími, abys vyvracel a ničil, hubil a bořil, abys budoval a sázel.“ Byli jsme svědky zázraků. Pán přinášel pravdu do lidských životů a uzdravoval. Mnoho lidí bylo vysvobozeno z čarodějnictví i z démonického útlaku. Za všechny zmíním příběh ženy, která prosila o modlitbu za návrat svého manžela. Duch svatý nám však ukázal, že šlo o tzv. „druhou manželku“ a muž se vrátil ke své původní, zákonné ženě. Tato žena nakonec činila pokání a přijala zaslíbení, že jí Pán dá manžela podle své vůle.
Ohledně projektu péče o děti – některé budu moci mít ve své péči až po získání keňského občanství vedle českého. S domovem, kde jsou teď, spolupracuji podle možností – při pracovních a výtvarných aktivitách, nákupem oblečení a hraček. Několik dětí dostalo školní pomůcky a celý domov byl obdarován Biblí, aby zde nechybělo Boží slovo.
Celkem osmi dětem z těch, které mám teď doma, v současné době chybí sponzoring. Dobrou zprávou naopak je, že Joy díky štědrosti svého sponzora úspěšně dokončuje vyšší odborné studium oboru Clinical Officer v Liteinu (lékařský asistent se zaměřením na klinickou medicínu a případně chirurgii). Na tutéž školu právě přestoupila Faiza, která se tím vzdala univerzitního studia ekonomie, protože jejím snem je medicína, konkrétně chirurgie. I za ni se nadále modlíme o zajištění sponzora či více spolusponzorů. Stejně tak se obracíme k Pánu v modlitbách za studijní premiantku Viktorii, které končí sponzoring v červnu. Je velmi nadanou zpěvačkou při chválách a již v necelých devatenácti letech také příležitostnou kazatelkou při nedělních bohoslužbách. Přitom je mojí pravou rukou v domácnosti a zároveň se učí hrát na housle. V dubnu, květnu a listopadu skládá maturitní zkoušky.
Co se týká zpráv z farmy, úspěšně pokračuje chov prasat, krůt a hus v Amagoru. Jak víte z předchozích zpráv, spolupracuji zde s místním farmářem, jehož pět dětí podporujeme v našem projektu. Přímo doma tak v současnosti stále máme slepice, osla, koně a krávy. Více vás budu informovat zase příště.
Loučím se s vámi s vírou upřenou na Žalm 138:
„Hospodin dokoná za mě. Hospodine, tvé milosrdenství je věčné. Neopouštěj dílo svých rukou.“

Shalom, vaše Radka Rusínová a děti

Radčinu službu můžete podpořit na našem účtu 577409193/0300 s var. symbolem 2800 (Radčina služba) nebo 2850 (sirotci v její péči). Též můžete využít portál Darujme.cz na této stránce.

QR platba:

Poslední zprávy od Radky:

• Radka Rusínová hlásala v Keni evangelium ve vězení
• Radka Rusínová chystá křesťanskou konferenci
• Radka Rusínová se v Keni znovu stěhuje
• Keňské děti v péči Radky Rusínové úspěšně studují
• Radka Rusínová úspěšně slouží v keňských církvích

Již přes 12 let vede naše misionářka „Květa“ spolu s týmem správců „Česko-slovenský dům modliteb“ na Olivové hoře v Jeruzalémě, do kterého se mohou jezdit modlit křesťané z naší země. Mnozí již tuto nabídku využili. V současné době čelíme zásadní finanční výzvě: Vzhledem k probíhající válce přímluvci prakticky přestali jezdit, a tudíž přestaly i jejich finanční příspěvky, ale do července je třeba zaplatit nájemné na další rok. Do potřebné částky chybí nyní přibližně 300.000 Kč. Pokud věříte, že dům modliteb má i nadále fungovat, podpořte prosím tento projekt svým mimořádným příspěvkem! Děkujeme za vaši štědrost.

Projekt je možno podpořit darem na účet NFKMS: 577409193/0300, var. s.: 2600, nebo pomocí platební brány Darujme.cz na webu nfkms.cz (projekt „Květa“). Až do července t.r. půjde na projekt celá vámi darovaná částka bez jakýchkoli srážek na režii organizace.

QR platba:

Pokud by se nájem nepodařilo zafinancovat a projekt by musel skončit, což doufáme, že nenastane, byly by vaše dary použity na naše další projekty v Izraeli, anebo vám na požádání váš dar vrátíme.

Po mnoho let finančně podporujeme službu konkrétních evangelistů v zemích jihovýchodní Asie. Nedávno jsme o nich dostali nové povzbudivé zprávy. Z našich prostředků byli tentokrát podpořeni:

Bratr Suresong – Laos

37letý evangelista pracuje v severním Laosu mezi vlivnou etnickou skupinou Tai Lu, která zahrnuje více než milión lidí v několika zemích. Jeho služba nese dlouhodobé ovoce, a za posledních šest měsíců mohl vést ke Kristu dalších 54 lidí. Od začátku naší podpory je to celkem 460 obrácených. Kromů Tai Lu slouží Suresong ve stejné oblasti také kmenům Tai Dam, Hmong a Tay Pong.

Dorjee Tawang – Indie

Je mu 32 let a je zatím svobodným zapáleným evangelistou. Jeho cílem jsou nezasažené skupiny v indickém státu Arunáčalpradéš poblíž indicko-čínské hranice v Himalájích. Za posledních 6 měsíců své služby vedl ke spasení celkem 25 lidí, což je od začátku jeho podpory více než 529.

Bratr Jit – Nepál

47letý evangelista, který je ženatý a má dvě děti, pokračuje ve své evangelizační službě mezi komunitou Manangba a dalšími tibetskými buddhistickými komunitami ve vysokých himalájských průsmycích, nazývaných často „střechou světa“. Běžně při svých evangelizačních výpravách přechází průsmyky v nadmořské výšce 6.000 metrů. Během posledního půl roku došlo k uvolnění některých restrikcí ze strany místních úřadů, a Jit tak mohl vést ke Kristu nových 28 lidí. Od doby, kdy jsme jej začali podporovat, jich je celkem přes 670.

Bratr Htoo – Myanmar

Je mu pouze 22 let, ale Bůh si jej mocně používá v Božím hnutí, které v zemi momentálně probíhá. Za posledního půl roku vedl k obrácení 436 lidí z různých etnických skupin (Burmese, Karen, Rakhine a Mon), což je od začátku naší podpory více než 990 osob. Htoo je momentálně velmi vytížen vyučováním nově obrácených a zakládáním sborů, kde by byli vyučeni a vysláni k dalším ztraceným.

Bratr Damber – Bhútán

61letý evangelista spolu se svou ženou a třemi dospělými dětmi slouží nezasaženým komunitám Drukpa, Lama a Magar v uzavřeném buddhistickém království Bhútán. Navzdory všem překážkám jsou poslední roky zatím nejplodnějším bdobím jeho služby. Za posledních šest měsíců vedl ke Kristu 28 nových lidí, což dělá od začátku jeho podpory více než 700 lidí. Damberova služba nese viditelné ovoce. Mnoho času tráví evangelista také povzbuzováním a vyučováním nově uvěřivších.

Asijské evangelisty můžete podpořit darem na náš účet 577409193/0300 s var. symbolem 1100, nebo pomocí portálu Darujme.cz na této stránce.

V březnu letošního roku jsem byl spolu s Božou Novákem znovu v Zakarpatské oblasti na Ukrajině. V první polovině výjezdu jsme bydleli v Cholmovci, který leží přibližně 1 kilometr od rumunských hranic. Každý den jsme museli projíždět přes kontrolní stanoviště pohraničníků, aby nás do této vesnice pustili. Celou dobu výjezdu jsme projížděli přes několik dalších kontrolních stanovišť, na Ukrajině nazývaných blok-posty. Většinou jsme s českým pasem projížděli bez většího čekání, jen jednou nás na chvíli odstavili a prověřovali. Ve druhé polovině výjezdu jsme přebývali v zakarpatském Mukačevu. Celkem jsme měli bohoslužby v ukrajinských a cikánských sborech ve Vinogradově, Korolevu, Mižgírii, Cholmovci, Petrovu, Sobatinu, Seredně, Svaljavě, Barkasove, Čomonině a Gati. Po Zakarpatsku jsme najeli spoustu kilometrů. Na těchto shromážděních jsem kázal, Boža hrál na kytaru a také jsme se modlili za nemocné a ztrápené. Ke konci výjezdu jsem vyučoval na setkání pastorů romské církve Živého Boha. Boža měl na této pastorálce krátké povzbuzení. Když jsme zrovna nebyli na bohoslužbách, zvali nás lidé domů, abychom se modlili za uzdravení a další problémy. Před výjezdem jsme se s naším ukrajinským koordinátorem modlili, abychom byli odpovědí na modlitby zakarpatských křesťanů. Myslím, že to Bůh často opravdu dělal.

Během našeho pobytu na Ukrajině jsme viděli růst ceny pohonných hmot a díky tomu i dalšího zboží, žel i potravin. Mnozí lidé pociťují zoufalství a přemýšlejí, jak budou dále žít. Jejich ekonomická situace je často zoufalá. V některých sborech bylo cítit atmosféru beznaděje a zdálo se, jako by se mi nepodařilo tuto neviditelnou atmosféru prorazit a dostat se k srdcím posluchačů mých kázání. V jiných sborech jsme naopak zažívali prostou radost ze vzkříšeného Ježíše, i když materiální a další životní situace těchto posluchačů je z lidského pohledu stejně špatná. Ve sboru v Sobatinu jsme již oficiálně zakončili bohoslužby. Ještě mě napadlo slovo poznání, a tak jsem ho řekl a začali jsme se modlit za uzdravení zad a pohybových věcí. Náhle se Bůh začal sám dotýkat lidí a uzdravovat. Spontánně jsme se modlili a zpívali bez nástrojů. Boža i já jsme vnímali, že máme ustoupit stranou a nechat jednat Ducha svatého. Bylo to pro nás povzbuzení. Boží jednání jsme také zažili na posledním nedělním shromáždění ve vesnici Gať. V tomto sboru jsou velice chudí lidé, a přesto je tam možné cítit prostou radost z Boha, která se projevuje také v radostných chvalách. Měl jsem pocit, že mi lidé doslova viseli na rtech. Moc rád jsem byl také v Mižgírii. Tento sbor koncem devadesátých let založil Kolja Repljuk, který v současné době žije v Česku. Někteří lidé z Mižgírie žili donedávna na ubytovně v Holýšově a nyní jsou nově ve Zbůchu. Některé jsem i křtil, když byli ještě na Ukrajině. Spolu s Koljou pořádáme každou neděli večer bohoslužby pro tyto lidi. Mohu se jen podivovat nad tím, jak Bůh stále jedná, a dokonce si používá i nás.

V úterý 17. března jsme před naším odjezdem domů navštívili hřbitov v Mukačevu. Viděli jsme, jak tam přibývají hroby padlých vojáků. U jednoho hrobu jsme se setkali a prohodili pár slov s paní, jejíž vnuk padl a byl pohřben v tomto hrobě. Bylo mu něco málo před dvacet, přesně si to nepamatuji. Byl to zvláštní zážitek, nevěděl jsem, co té paní říci a jak ji povzbudit. Když se dívám na situaci na Ukrajině z lidského pohledu, přemáhá mě smutek a někdy i beznaděj. Tolik beznaděje, utrpení a potřeb, které nejsem schopen naplnit. Některým křesťanům to žel láme charaktery, jiní se ještě více přimkli k Bohu. Před čtyřmi lety jsme měli ve vinogradovském okruhu tým vedoucích, kteří sloužili po jednotlivých sborech. Několik let práce, jednou týdně jsme měli on-line skupinu, kde jsme probírali Bibli a modlili se. Tento tým již neexistuje, jeden je na frontě, další v zahraničí….. Podobně těžká situace je i v mukačevském okruhu. Často problém na problém a řešení není. Přesto Bůh stále jedná a používá si nás. Více než čtyři roky války můžeme stále na Zakarpatí působit a někdy být dokonce odpovědí na modlitby tamních křesťanů. Učím se na úspěch i neúspěch dívat z Božího pohledu a díky ukrajinské zkušenosti více chápu novozákonní dopisy apoštola Pavla. Ježíš zůstává jedinou nadějí. Je to stejné jako v Bibli, která mluví o Boží lásce, jeho jednání, zázracích a slávě. Na druhé straně čteme také o lidských hříších, pádech, trápeních a odpadnutí. Byli jsem na Ukrajině jako špička ledovce. Bez Těla Kristova – ostatních věřících, kteří mě různými způsoby podporují, bych nemohl dělat to, co dělám. Jsem vděčný za naše projekty, které mohou pokračovat i v době války.

Pavel Faul

Pavlovu službu na Ukrajině můžete podpořit zajména pomocí našich projektů 400 (Zapomenutí služebníci), 300 (Humanitární pomoc) a 350 (Pomoc v Cholmovci)

Poslední zprávy od Pavla Faula:

• Pavel Faul znovu sloužil na Ukrajině. Viděl lidskou beznaděj i Boží slávu.
• Pavel Faul přináší světlo do utrpení na Ukrajině
• Boží moc a láska uprostřed lidské beznaděje – Pavel Faul znovu na Ukrajině
• Pavel Faul znovu slouží na Zakarpatské Ukrajině
• Pavel Faul znovu sloužil na Ukrajině

Naše misionářka v Izraeli Alena Krausová se znovu ocitla uprostřed války. Nadávno u nich v Eilatu šrapnel těžce zranil 12-letého chlapce; všichni se musejí zdržovat poblíž krytu. Alena ale říká, že Bůh ji chrání svým pokojem. Děkujeme za modlitby!