V březnu letošního roku jsem byl spolu s Božou Novákem znovu v Zakarpatské oblasti na Ukrajině. V první polovině výjezdu jsme bydleli v Cholmovci, který leží přibližně 1 kilometr od rumunských hranic. Každý den jsme museli projíždět přes kontrolní stanoviště pohraničníků, aby nás do této vesnice pustili. Celou dobu výjezdu jsme projížděli přes několik dalších kontrolních stanovišť, na Ukrajině nazývaných blok-posty. Většinou jsme s českým pasem projížděli bez většího čekání, jen jednou nás na chvíli odstavili a prověřovali. Ve druhé polovině výjezdu jsme přebývali v zakarpatském Mukačevu. Celkem jsme měli bohoslužby v ukrajinských a cikánských sborech ve Vinogradově, Korolevu, Mižgírii, Cholmovci, Petrovu, Sobatinu, Seredně, Svaljavě, Barkasove, Čomonině a Gati. Po Zakarpatsku jsme najeli spoustu kilometrů. Na těchto shromážděních jsem kázal, Boža hrál na kytaru a také jsme se modlili za nemocné a ztrápené. Ke konci výjezdu jsem vyučoval na setkání pastorů romské církve Živého Boha. Boža měl na této pastorálce krátké povzbuzení. Když jsme zrovna nebyli na bohoslužbách, zvali nás lidé domů, abychom se modlili za uzdravení a další problémy. Před výjezdem jsme se s naším ukrajinským koordinátorem modlili, abychom byli odpovědí na modlitby zakarpatských křesťanů. Myslím, že to Bůh často opravdu dělal.
Během našeho pobytu na Ukrajině jsme viděli růst ceny pohonných hmot a díky tomu i dalšího zboží, žel i potravin. Mnozí lidé pociťují zoufalství a přemýšlejí, jak budou dále žít. Jejich ekonomická situace je často zoufalá. V některých sborech bylo cítit atmosféru beznaděje a zdálo se, jako by se mi nepodařilo tuto neviditelnou atmosféru prorazit a dostat se k srdcím posluchačů mých kázání. V jiných sborech jsme naopak zažívali prostou radost ze vzkříšeného Ježíše, i když materiální a další životní situace těchto posluchačů je z lidského pohledu stejně špatná. Ve sboru v Sobatinu jsme již oficiálně zakončili bohoslužby. Ještě mě napadlo slovo poznání, a tak jsem ho řekl a začali jsme se modlit za uzdravení zad a pohybových věcí. Náhle se Bůh začal sám dotýkat lidí a uzdravovat. Spontánně jsme se modlili a zpívali bez nástrojů. Boža i já jsme vnímali, že máme ustoupit stranou a nechat jednat Ducha svatého. Bylo to pro nás povzbuzení. Boží jednání jsme také zažili na posledním nedělním shromáždění ve vesnici Gať. V tomto sboru jsou velice chudí lidé, a přesto je tam možné cítit prostou radost z Boha, která se projevuje také v radostných chvalách. Měl jsem pocit, že mi lidé doslova viseli na rtech. Moc rád jsem byl také v Mižgírii. Tento sbor koncem devadesátých let založil Kolja Repljuk, který v současné době žije v Česku. Někteří lidé z Mižgírie žili donedávna na ubytovně v Holýšově a nyní jsou nově ve Zbůchu. Některé jsem i křtil, když byli ještě na Ukrajině. Spolu s Koljou pořádáme každou neděli večer bohoslužby pro tyto lidi. Mohu se jen podivovat nad tím, jak Bůh stále jedná, a dokonce si používá i nás.
V úterý 17. března jsme před naším odjezdem domů navštívili hřbitov v Mukačevu. Viděli jsme, jak tam přibývají hroby padlých vojáků. U jednoho hrobu jsme se setkali a prohodili pár slov s paní, jejíž vnuk padl a byl pohřben v tomto hrobě. Bylo mu něco málo před dvacet, přesně si to nepamatuji. Byl to zvláštní zážitek, nevěděl jsem, co té paní říci a jak ji povzbudit. Když se dívám na situaci na Ukrajině z lidského pohledu, přemáhá mě smutek a někdy i beznaděj. Tolik beznaděje, utrpení a potřeb, které nejsem schopen naplnit. Některým křesťanům to žel láme charaktery, jiní se ještě více přimkli k Bohu. Před čtyřmi lety jsme měli ve vinogradovském okruhu tým vedoucích, kteří sloužili po jednotlivých sborech. Několik let práce, jednou týdně jsme měli on-line skupinu, kde jsme probírali Bibli a modlili se. Tento tým již neexistuje, jeden je na frontě, další v zahraničí….. Podobně těžká situace je i v mukačevském okruhu. Často problém na problém a řešení není. Přesto Bůh stále jedná a používá si nás. Více než čtyři roky války můžeme stále na Zakarpatí působit a někdy být dokonce odpovědí na modlitby tamních křesťanů. Učím se na úspěch i neúspěch dívat z Božího pohledu a díky ukrajinské zkušenosti více chápu novozákonní dopisy apoštola Pavla. Ježíš zůstává jedinou nadějí. Je to stejné jako v Bibli, která mluví o Boží lásce, jeho jednání, zázracích a slávě. Na druhé straně čteme také o lidských hříších, pádech, trápeních a odpadnutí. Byli jsem na Ukrajině jako špička ledovce. Bez Těla Kristova – ostatních věřících, kteří mě různými způsoby podporují, bych nemohl dělat to, co dělám. Jsem vděčný za naše projekty, které mohou pokračovat i v době války.
Pavlovu službu na Ukrajině můžete podpořit zajména pomocí našich projektů 400 (Zapomenutí služebníci), 300 (Humanitární pomoc) a 350 (Pomoc v Cholmovci)
Poslední zprávy od Pavla Faula: