V březnu letošního roku jsem byl spolu s Božou Novákem znovu v Zakarpatské oblasti na Ukrajině. V první polovině výjezdu jsme bydleli v Cholmovci, který leží přibližně 1 kilometr od rumunských hranic. Každý den jsme museli projíždět přes kontrolní stanoviště pohraničníků, aby nás do této vesnice pustili. Celou dobu výjezdu jsme projížděli přes několik dalších kontrolních stanovišť, na Ukrajině nazývaných blok-posty. Většinou jsme s českým pasem projížděli bez většího čekání, jen jednou nás na chvíli odstavili a prověřovali. Ve druhé polovině výjezdu jsme přebývali v zakarpatském Mukačevu. Celkem jsme měli bohoslužby v ukrajinských a cikánských sborech ve Vinogradově, Korolevu, Mižgírii, Cholmovci, Petrovu, Sobatinu, Seredně, Svaljavě, Barkasove, Čomonině a Gati. Po Zakarpatsku jsme najeli spoustu kilometrů. Na těchto shromážděních jsem kázal, Boža hrál na kytaru a také jsme se modlili za nemocné a ztrápené. Ke konci výjezdu jsem vyučoval na setkání pastorů romské církve Živého Boha. Boža měl na této pastorálce krátké povzbuzení. Když jsme zrovna nebyli na bohoslužbách, zvali nás lidé domů, abychom se modlili za uzdravení a další problémy. Před výjezdem jsme se s naším ukrajinským koordinátorem modlili, abychom byli odpovědí na modlitby zakarpatských křesťanů. Myslím, že to Bůh často opravdu dělal.

Během našeho pobytu na Ukrajině jsme viděli růst ceny pohonných hmot a díky tomu i dalšího zboží, žel i potravin. Mnozí lidé pociťují zoufalství a přemýšlejí, jak budou dále žít. Jejich ekonomická situace je často zoufalá. V některých sborech bylo cítit atmosféru beznaděje a zdálo se, jako by se mi nepodařilo tuto neviditelnou atmosféru prorazit a dostat se k srdcím posluchačů mých kázání. V jiných sborech jsme naopak zažívali prostou radost ze vzkříšeného Ježíše, i když materiální a další životní situace těchto posluchačů je z lidského pohledu stejně špatná. Ve sboru v Sobatinu jsme již oficiálně zakončili bohoslužby. Ještě mě napadlo slovo poznání, a tak jsem ho řekl a začali jsme se modlit za uzdravení zad a pohybových věcí. Náhle se Bůh začal sám dotýkat lidí a uzdravovat. Spontánně jsme se modlili a zpívali bez nástrojů. Boža i já jsme vnímali, že máme ustoupit stranou a nechat jednat Ducha svatého. Bylo to pro nás povzbuzení. Boží jednání jsme také zažili na posledním nedělním shromáždění ve vesnici Gať. V tomto sboru jsou velice chudí lidé, a přesto je tam možné cítit prostou radost z Boha, která se projevuje také v radostných chvalách. Měl jsem pocit, že mi lidé doslova viseli na rtech. Moc rád jsem byl také v Mižgírii. Tento sbor koncem devadesátých let založil Kolja Repljuk, který v současné době žije v Česku. Někteří lidé z Mižgírie žili donedávna na ubytovně v Holýšově a nyní jsou nově ve Zbůchu. Některé jsem i křtil, když byli ještě na Ukrajině. Spolu s Koljou pořádáme každou neděli večer bohoslužby pro tyto lidi. Mohu se jen podivovat nad tím, jak Bůh stále jedná, a dokonce si používá i nás.

V úterý 17. března jsme před naším odjezdem domů navštívili hřbitov v Mukačevu. Viděli jsme, jak tam přibývají hroby padlých vojáků. U jednoho hrobu jsme se setkali a prohodili pár slov s paní, jejíž vnuk padl a byl pohřben v tomto hrobě. Bylo mu něco málo před dvacet, přesně si to nepamatuji. Byl to zvláštní zážitek, nevěděl jsem, co té paní říci a jak ji povzbudit. Když se dívám na situaci na Ukrajině z lidského pohledu, přemáhá mě smutek a někdy i beznaděj. Tolik beznaděje, utrpení a potřeb, které nejsem schopen naplnit. Některým křesťanům to žel láme charaktery, jiní se ještě více přimkli k Bohu. Před čtyřmi lety jsme měli ve vinogradovském okruhu tým vedoucích, kteří sloužili po jednotlivých sborech. Několik let práce, jednou týdně jsme měli on-line skupinu, kde jsme probírali Bibli a modlili se. Tento tým již neexistuje, jeden je na frontě, další v zahraničí….. Podobně těžká situace je i v mukačevském okruhu. Často problém na problém a řešení není. Přesto Bůh stále jedná a používá si nás. Více než čtyři roky války můžeme stále na Zakarpatí působit a někdy být dokonce odpovědí na modlitby tamních křesťanů. Učím se na úspěch i neúspěch dívat z Božího pohledu a díky ukrajinské zkušenosti více chápu novozákonní dopisy apoštola Pavla. Ježíš zůstává jedinou nadějí. Je to stejné jako v Bibli, která mluví o Boží lásce, jeho jednání, zázracích a slávě. Na druhé straně čteme také o lidských hříších, pádech, trápeních a odpadnutí. Byli jsem na Ukrajině jako špička ledovce. Bez Těla Kristova – ostatních věřících, kteří mě různými způsoby podporují, bych nemohl dělat to, co dělám. Jsem vděčný za naše projekty, které mohou pokračovat i v době války.

Pavel Faul

Pavlovu službu na Ukrajině můžete podpořit zajména pomocí našich projektů 400 (Zapomenutí služebníci), 300 (Humanitární pomoc) a 350 (Pomoc v Cholmovci)

Poslední zprávy od Pavla Faula:

• Pavel Faul znovu sloužil na Ukrajině. Viděl lidskou beznaděj i Boží slávu.
• Pavel Faul přináší světlo do utrpení na Ukrajině
• Boží moc a láska uprostřed lidské beznaděje – Pavel Faul znovu na Ukrajině
• Pavel Faul znovu slouží na Zakarpatské Ukrajině
• Pavel Faul znovu sloužil na Ukrajině

V září letošního roku jsem byl na pravidelném výjezdu v Zakarpatské oblasti na Ukrajině. Rád bych se s vámi podělil o svoje zážitky. Do zakarpatského Mukačeva jsem přijel v úterý 9. 9. ráno a poté jsme s naším místním koordinátorem pokračovali dále autem do Vinogradova a Cholmovce, kde jsem se ubytoval u paní Iry Zeldi. V podvečer jsme měli bohoslužbu v nedalekém ukrajinském sboru v Korolevu. Při chvalách jsem měl ve své mysli obrázek hlubokého krytu, kterým je pro nás Bůh. Tento obrázek mě provázel po dobu celého výjezdu a několikrát jsem jej také zmínil při svých kázáních. Kázal jsem o Těle Kristově a jak jako křesťané potřebujeme jeden druhého. Na konci shromáždění jsem se modlil za většinu přítomných. Celou středu jsem chodil po návštěvách a spolu s koordinátorem jsme řešili praktické věci kolem našich projektů, které v této oblasti máme. Večer byla bohoslužba v ukrajinském sboru ve Vinogradovu. V době války odešlo z tohoto sboru kolem čtyřiceti lidí do zahraničí, a tak jsem se snažil povzbudit ty, kteří zůstali. Znovu jsem se mohl modlit za více lidí a po té byly příjemné rozhovory u jídla. Celý čtvrtek jsme strávili s týmem vedoucích z vinogradovského okresu v horách v Mižgírii, kde jsme také společně sloužili na tamní romské bohoslužbě. Najeli jsme přibližně 200 km. Opět jsem na konci shromáždění měl příležitost modlit se za docela dost lidí. Prožili jsme hezký čas při společném jídle. Poslední shromáždění v této části výjezdu bylo v pátek v ukrajinském sboru v Cholmovci, kde jsme prožívali podobné věci jako na předešlých bohoslužbách.

V sobotu jsme odjeli do Mukačeva, kde jsem se ubytoval v cikánském táboře u místního pastora. V Mukačevu spadly v druhé polovině srpna dvě ruské rakety, které poškodily jednu z tamních továren. Několikrát jsem kolem této továrny jel a byl to zvláštní pocit. Bydlel jsem cca dva kilometry od tohoto místa a poslouchal vyprávění lidí, jak to prožívali. Sobotní odpoledne jsme strávili při ustanovení nového pastora ve sboru v Beregovu. Setkal jsem se také s vojenskými kaplany a snažil se je povzbudit, aby se uprostřed všech válečných hrůz drželi Boha a jeho milosti. V neděli jsem měl příležitost kázat na pěti cikánských bohoslužbách v Seredně, Svaljavě, Beregovu, Paušinu a Mukačevu. Byl to dobrý čas a bylo hezké pozorovat, jak se Bůh dotýkal lidí. Prožíval jsem Boží zmocnění a sílu. Ráno jsem měl vidění blesku – jak Bůh jako blesk obnovuje svoje povolání. Později za mnou přišel jeden z vedoucích, který chtěl skončit se svou službou. Bůh se jej dotkl a on se rozhodl dále ve službě zůstat. V pondělí následovaly návštěvy, společný čas s pastorem a divoká cikánská bohoslužba ve vesnici Domboky. Lidé ze sboru jsou chudí a někteří trpí hladem. Uprostřed mého kázání přišla dopředu jedna žena, která se chtěla oběsit. Byla usvědčena a veřejně to vyznávala a prosila Boha za odpuštění. Po té jsem se za ni pomodlil a snažil se dál kázat. Za chvilku někdo vběhl do modlitebny a řekl, že se na ulici strhla rvačka. Půlka lidí vyběhla ven a část se jich po chvilce vrátila. Nakonec jsem kázání dokončil. Byla to divočina a já znovu viděl, jak evangelium září uprostřed temnoty. Ježíš je opravdu světlem tohoto světa. V úterý jsem měl vyučování na setkání pastorů. Kladl jsem jim na srdce, aby si uprostřed všech válečných těžkostí uchovali čisté srdce, snažili se žít příkladným a spravedlivým životem před Bohem a byli svým lidem povzbuzením a vzorem. Prožili jsme dojemné chvíle v Boží blízkosti. V úterý podvečer jsem se vydal zpět směr ČR. Domů jsem v pořádku dorazil ve středu 17. 9. před obědem.

V době výjezdu jsem se modlil za uzdravení věřících i nevěřících. Přinášel jsem slova poznání, skrze která Bůh otevíral jednotlivá lidská srdce. Snažil jsem se povzbuzovat, utěšovat, ale také vyzývat, aby lidé zůstali věrní Bohu. Vybavuji si tátu z pravoslavné církve, který mě poprosil za modlitbu za svoji tříměsíční dceru, která trpí genetickou vadou a je hospitalizována v nemocnici ve Lvově. Bůh se jej dotýkal a mohl jsem mu říci o Ježíši, který pro něho zemřel a vstal z mrtvých. Mluvil jsem s lidmi, kteří prošli frontou. Někteří byli zraněni a trpí posttraumatickým syndromem. Všude kolem sebe jsem mohl pozorovat následky války, která má vliv na celou společnost a samozřejmě i na křesťany. Někteří věřící se pevně drží Krista, jiní nevydrželi tvrdý tlak reality války a různě duchovně upadají. Trápení je všude mnoho a evangelium a Kristus svítí jako svíce uprostřed tmy. Mnozí prožívají různá zklamání, nejistotu a nespravedlnosti. Ježíš zůstává jedinou nadějí. Je to stejné jako v Bibli, která mluví o Boží lásce, jeho jednání, zázracích a slávě. Na druhé straně čteme také o lidských hříších, pádech, trápeních a odpadnutí. Byl jsem na Ukrajině jako špička ledovce. Bez Těla Kristova – ostatních věřících, kteří mě všelijak fyzicky, duchovně i duševně podporují, bych nemohl dělat to, co dělám. Jsem moc vděčný, že mohu jezdit na Ukrajinu již více než třicet let. Někdy mi to připadá jako sen. Prožívám také vděčnost za naše projekty, které mohou pokračovat i v době války. Pokud chcete tyto projekty podpořit, můžete si o nich níže přečíst další informace.

Pavel Faul

Variabilní symbol 400 – zapomenutí služebníci.
Dále chceme podporovat služebníky, kteří zůstali na Zakarpatské Ukrajině. Podpora služebníků, kteří věrně zůstali na Ukrajině, je pro duchovní i humanitární práci na místech, kde působíme, v této době klíčová. Ani jeden ze služebníků, s nimiž spolupracujeme, není kvůli specifické ukrajinské situaci zaměstnán na plný úvazek v církvi. Válkou se situace ještě zhoršila Velice často si sami financují i dojíždění na místa bohoslužeb, kde slouží. Někteří jsou bez peněz a dluží několik měsíců za energie. Tato jejich situace je pro ně často tíživá a frustrující. Proto bych vás chtěl moc poprosit o podporu těchto služebníků.

Jsou tady také potřeby, které se snažíme pokrývat pomocí variabilního symbolu 350 – pomoc v Cholmovci, obzvlášť pomoc vdově po zemřelém pastoru Michalu Zeldi, a v případě dostatku prostředků dalším potřebným a služebníkům ve vesnici Cholmovec a okolí. Michal zemřel v listopadu 2002 a zanechal po sobě pět dětí. Čtyři starší děti si během let po smrti pastora Michala založily svoje rodiny. Nejmladší Samuel se také osamostatnil a žije v Kyjevě. Paní Ira pracuje na svém malém hospodářství a stará se o sbor po svém zemřelém manželovi. Ira i nadále zápasí s různými zdravotními problémy.

Variabilní symbol 300 – Humanitární pomoc
Z tohoto projektu pomáháme lidem, kteří se kvůli válce ocitli bez prostředků a zůstávají na západní Ukrajině. Ceny potravin, energií, paliv a vlastně všeho s pokračující válkou stále rostou. Za tyto peníze nakupujeme potraviny a financujeme jejich dopravu na jednotlivá místa, případně pomáháme s placením léků či lékařské péče a paliva na zimu. Potraviny se nakupují přímo v Zakarpatské oblasti, čímž odpadají náklady na dopravu. V poslední době náš koordinátor nakoupil a distribuoval potraviny na několika místech, kde lidé trpí akutně nedostatkem. Spolupracujeme také s pastorem Ivanem, který nakupuje potraviny v horském městečku Mižgíria a rozdává je potřebným. Snažíme se také pomáhat vnitřně přesídleným Ukrajincům z východní Ukrajiny, kteří nyní žijí na Zakarpastku v místech, kde působíme.

Variabilní symbol: 450 – Pavel Faul
V současné době mám dostatek a velkou část prostředků mohu rozdávat potřebným lidem a služebníkům. Prosím posílejte raději svoje peníze na variabilní symbol 350 – pomoc v Cholmovci, variabilní symbol 400 – zapomenutí služebníci a variabilní symbol 300 – Humanitární pomoc. Chtěl bych, aby výše zmíněné projekty zůstaly pro dárce prioritou. Variabilní symbol zřízený na moje náklady je až poslední v pořadí!

Kdybyste případně chtěli podpořit výše zmíněné projekty, můžete poslat svůj finanční příspěvek na Nadační fond KMS, číslo účtu: 577409193/0300, s výše uvedeným var.s.

Poslední zprávy od Pavla Faula:

• Pavel Faul znovu sloužil na Ukrajině. Viděl lidskou beznaděj i Boží slávu.
• Pavel Faul přináší světlo do utrpení na Ukrajině
• Boží moc a láska uprostřed lidské beznaděje – Pavel Faul znovu na Ukrajině
• Pavel Faul znovu slouží na Zakarpatské Ukrajině
• Pavel Faul znovu sloužil na Ukrajině

V březnu jsem byl znovu v Zakarpatské oblasti na Ukrajině. Původně se mnou měl jet i další bratr, ale nakonec jsem jel sám. Byl to můj osmý „válečný výjezd“ od března 2022. Situace na Ukrajině mně výjezd od výjezdu připadá složitější a lidsky beznadějnější. Z mého pohledu zůstává naděje jen v Bohu. Na hřbitovech přibývá padlých, mnozí se z války vracejí jako invalidé, psychicky zničení, ekonomická situace se zhoršuje. V některých vesnicích nakupujeme a rozdáváme potraviny, aby lidé netrpěli hladem. Uprostřed toho všeho jsem zakoušel Boží jednání a projevy Jeho moci.

V první půlce výjezdu jsem měl možnost kázat a modlit se za lidi v ukrajinských sborech ve Vinogradovu, Korolevu, Cholmovci a v romském sboru v Mižgírii. Spolu s naším spolupracovníkem a koordinátorem jsme také navštívili a modlili se za docela dost lidí. Bydlel jsem u paní Iry Zeldi v Cholmovci. Ve vinogradovském sboru odešlo spoustu Ukrajinců do zahraničí a převládají Romové. Viděl jsem skupinu chudých romských dětí, jak vřele chválily Boha. V Mižgírii jsem se modlil za válečného invalidu, kulometčíka, který byl již třikrát zraněný a pravděpodobně trpí posttraumatickým syndromem z války. Tento člověk se musel šest dní schovávat mezi mrtvými, sbíral kousky roztrhaných lidských těl a prožil mnoho dalších hrůz, o kterých zde nebudu psát. Ze čtyřiceti se jich po útoku vrátilo jen patnáct a z toho ještě někteří zranění. Opíjí se, protože slyší křik zraněných spolubojovníků. Když jsem se za něho modlil, plakal a držel se mě dvacet minut jako klíště. Mluvil jsem také s křesťany, kteří bojovali či bojují na frontě. Na spoustu otázek nemám odpovědi a uvědomuji si, že mohu těmto lidem jen naslouchat a modlit se za ně. Před ukrajinskými křesťany je obrovský úkol pomáhat a sloužit válečným invalidům a lidem s posttraumatickým syndromem. Zvláštní den byl pátek 7. 3. Nejdříve jsme se při dvou návštěvách ve Vinogradovu modlili za lidi, kteří prožívali vysvobozování od démonů. Vše bylo tiché, jako když se nafukuje a vyfukuje balon. Při bohoslužbě v Cholmovci jsem se modlil za mladou dívku, která měla problémy se zády. Najednou se začala třást, plakala a prožívala vysvobození. Po té spontánně prožívali vysvobození i další lidé ve shromáždění. Bohoslužbu se nám dlouho nedařilo zakončit. Vše bylo tiché a mocné.

V sobotu 8. března jsem se přesunul do cikánského tábora v Mukačevě a bydlel u staršího pastora, se kterým dlouhodobě spolupracuji. Krátce po příjezdu se mi na pár minut udělalo dost zle. Dokonce jsem přemýšlel o tom, že můžu zemřít, a také o tom, do jaké míry žiju to, co kážu. Rychle to přešlo a já jsem mohl dál fungovat. Nově jsem si uvědomil důležitost všech lidí, kteří se za mě po dobu výjezdu pravidelně a věrně modlí. Jsem jen špičkou ledovce. Bez podpory mojí ženy, sboru a dalších věrných bych to na Ukrajině nedal. Tímto Vám všem moc děkuji! V mukačevském okruhu jsem měl možnost kázat a modlit se za lidi v Petrovu, Viloku, Lúčkách, Sjúrte, Beregovu, Paušinu, Zapsonu, Gátu a vyučovat na pastorálce romských pastorů v Mukačevě. I na těchto shromážděních jsme viděli projevy Boží milosti, jak se Bůh často i zjevně dotýkal lidí. Lidé mi často při kázání viseli na rtech a i přes mojí slabou slovní zásobu jsem prožíval Boží zmocnění. Připadal jsem si, jako by věčnost byla hodně blízko. V Beregovu přišlo přijmout Pána Ježíše několik lidí, aniž bych udělal výzvu. Když padají lidské jistoty, vaši blízcí bojují a umírají na frontě a nebo nevíte, za co nakoupit jídlo, už se neřeší zbytečnosti. Ve sboru v Gatu mě prosila jedna plačící žena, abych se pomodlil za jejího manžela, kterého čerstvě odvedli do armády. Takových případů jsem zažil během výjezdu víc.

Pohyb po Zakarpatsku byl bez problémů. Každý den jsme najezdili mnoho kilometrů. Všechny kontrolní stanoviště jsme projížděli hladce a já bych si rval těch málo vlasů, co mi ještě zůstalo, kdybych nevyužil tuto obrovskou příležitost, být Božím poslem a pomáhat lidem ve válkou rozervané zemi. Ještě jednou chci poděkovat všem, kteří se za mě modlíte, a také všem, kteří podporujete naše projekty na Zakarpatské Ukrajině. Bez vás bychom nemohli dělat to, co na Ukrajině děláme. Pokud chcete podpořit naše projekty, můžete si o nich níže přečíst další informace.

Pavel Faul

Podpora projektů na Ukrajině:

Číslo účtu NFKMS: 577409193/0300, var. s. 400 – zapomenutí služebníci.
Dále chceme podporovat služebníky, kteří zůstali na Zakarpatské Ukrajině. Podpora služebníků, kteří věrně zůstali na Ukrajině, je pro duchovní i humanitární práci na místech, kde působíme, v této době klíčová. Ani jeden ze služebníků, s nimiž spolupracujeme, není kvůli specifické ukrajinské situaci zaměstnán na plný úvazek v církvi. Velice často si sami financují i dojíždění na místa bohoslužeb, kde slouží. S vypuknutím války jim navíc kvůli branné povinnosti odpadla možnost jít si přivydělat do zahraničí. Muži od 18 do 60 let nesmějí až na výjimky opustit Ukrajinu.
V souvislosti s ekonomickými problémy také většinou nemají stabilní práci. Někteří jsou bez peněz a dluží několik měsíců za energie. Tato jejich situace je pro ně často tíživá a frustrující. Proto bych vás chtěl moc poprosit o podporu těchto služebníků. Většina lidí dává na humanitární potřeby pro oběti války, což je samozřejmě dobře. Na zapomenuté služebníky se však finanční podpora v této době hledá poměrně těžko.

Jsou tady také potřeby, které se snažíme pokrývat pomocí variabilního symbolu: 350 – pomoc v Cholmovci, obzvlášť pomoc vdově po zemřelém pastoru Michalu Zeldi, a v případě dostatku prostředků dalším potřebným a služebníkům ve vesnici Cholmovec a okolí. Michal zemřel v listopadu 2002 a zanechal po sobě pět dětí. Čtyři starší děti si během let po smrti pastora Michala založily svoje rodiny. Nejmladší Samuel se také osamostatnil a žije v Kyjevě. Paní Ira pracuje na svém malém hospodářství a stará se o sbor po svém zemřelém manželovi. Ira i nadále zápasí s různými zdravotními problémy.

Variabilní symbol 300 – Humanitární pomoc
Z tohoto projektu pomáháme lidem, kteří se kvůli válce ocitli bez prostředků a zůstávají na západní Ukrajině. Ceny potravin, energií, paliv a vlastně všeho s pokračující válkou stále rostou. Za tyto peníze nakupujeme potraviny a financujeme jejich dopravu na jednotlivá místa, případně pomáháme s placením léků či lékařské péče a paliva na zimu. Potraviny se nakupují přímo v Zakarpatské oblasti, čímž odpadají náklady na dopravu. V poslední době náš koordinátor nakoupil a distribuoval potraviny na několika místech, kde lidé trpí akutně nedostatkem. Spolupracujeme také s dalším pastorem, který nakupuje potraviny v horském městečku Mižgíria a rozdává je potřebným. Snažíme se také pomáhat vnitřně přesídleným Ukrajincům z východní Ukrajiny, kteří nyní žijí na Zakarpastku v místech, kde působíme.

V září letošního roku jsme byli spolu s dalším bratrem na Zakarpatské Ukrajině. Byl to můj třetí letošní pobyt na Ukrajině, z toho jsem byl dvakrát na Zakarpatsku. Řidiči autobusu ani nechtěli vidět naše jízdenky a řekli mi, že mě již znají z předchozích výjezdů. V autobusu byly v drtivé většině ženy a děti. Muži od 18 do 60 let nesmí ve válečném stavu opouštět, až na výjimky, Ukrajinu. Na ukrajinské straně hranic prošel náš autobus kontrolou na skenování, ale i přesto jsme projeli hranice poměrně rychle. Do Mukačeva jsme přijeli v úterý ráno 10. 9. v 8:30 našeho času, o půl hodiny dříve, než je napsáno v jízdním řádu. Na autobusovém nádraží nás již čekal nás spolupracovník a koordinátor našich zakarpatských projektů Beci. V Mukačevě jsme se krátce zastavili v romském táboře u pastora Šoni a pak již dále pokračovali směr Vinogradovo, Černotisovo a Cholmovec. Ve Vinogradovu jsme se zastavili ve dvou ukrajinských rodinách, kde jsme se modlili za uzdravení a vysvobození. Později odpoledne jsme dorazili do Cholmovce a ubytovali se v domě paní Iry Zeldi. Večer jsme měli ještě bohoslužby v ukrajinském sboru v Korolevu. V první půlce výjezdu byly ještě bohoslužby v ukrajinském sborečku v Cholmovci a v horách v cikánském sboru v Mižgírii. V Mižgírii také ve spolupráci s tamním pastorem Ivanem, distribuujeme potravinovou pomoc z našeho humanitárního projektu.

Ve Vinogradovu je třicetiletý psychicky nemocný, démonizovaný člověk, o kterého se stará jeho stará matka křesťanka. Normálně nemluví a je hodně mimo, svoje chování nemá pod kontrolou. Jako vystřižený démonizovaný muž ze stránek Nového zákona. Jeho zoufalá matka nás poprosila o modlitby. Kvůli jeho agresivitě je zavřený doma, v pokoji za mřížemi, což jsem viděl poprvé v životě a šokovalo mě to. Nedokáží mu pomoci psychiatři a ani mnohé modlitby věřících. Dvakrát jsme tohoto muže navštívili a modlili se za něj. Navenek se nic nestalo. Nebyl však nijak agresivní, podával nám ruce a dokonce se s námi objal. Před tím nám jeho maminka ukazovala dveře, které rozmlátil. Jmenuje se Timotej a já bych se za něj na našem příštím výjezdu, dá-li Bůh, znovu rád modlil.

Na druhou půlku výjezdu jsme se přesunuli do Mukačeva k pastorovi Šonimu. Měli jsme bohoslužby v Petrovu, Viloku, Seredně, Svalavě, Barkasovu, Čomoninu, Velkých Lůčkách, Sjurte a Malé Begáni. Celkem jsme za celý výjezd absolvovali dvanáct bohoslužeb. Já jsem kázal a Bóža hrál. Na konci bohoslužby jsme se tradičně modlili za uzdravení a různé další problémy. Snažil jsem se také přinášet slova poznání. Ve stejném stylu jsme působili při všech našich shromážděních. Bóža také říkal různá svědectví ze svého života a povzbuzoval přítomné. Jak Ukrajinci, tak Romové byli skrze Bóžovo hraní a vydávání svědectví povzbuzeni. Bóža hrál také dvě písně v romštině. Dobře se mi s ním spolupracovalo. Je to ideální člověk pro práci na Ukrajině a já jsem za něj moc vděčný. Místní lidé nás zvali na návštěvy a také za námi přicházeli do domu, kde jsme bydleli. Znovu jsem se mohl setkat se Sergejem a jeho ženou Lenou. Mají tři děti a jsou to vnitroukrajinští uprchlíci z města Popasna na východní Ukrajině, které je okupované ruskou armádou. Fronta byla nedaleko města již od roku 2014. Popasna je prakticky srovnaná se zemí. Raketa zničila i nově postavenou modlitebnu sboru, kde Sergej s Lenou sloužili. Do Mukačeva utekli jen s několika taškami. Žijí ve vypůjčeném starém domku, který si opravili. Sergej má dílnu, kde opravuje boty. Museli začít úplně nanovo. V Mukačevě je také úplně jiná mentalita, než byla ve městě Popasna. Někdy prožívají deprese z válečných hrůz a ze všeho, co prožili. Vždycky se ale snaží nacházet naději a novou sílu v Bohu. Jejich vztah s Bohem se prohloubil. Přiznávají svoji křehkost a slabost, na nic si nehrají. Sergej se rozhodl, že nebude dělat žádné kompromisy ve svém svědomí před Bohem. O všechno materiální přišli. Sergej měl být od ledna 2023 pastorem sboru. Sbor však již neexistuje. Rozhodli se žít pro Boha a pro věčnost. Jsou pro mě oba opravdoví hrdinové víry.

Po celou dobu našeho ježdění po Zakarpatské oblasti jsme prakticky denně absolvovali nespočet kontrol na kontrolních stanovištích, kde nás kontrolovala policie, v příhraniční zóně pohraničníci a často také pracovníci vojenské zprávy. S českým pasem jsme projeli vždy bez problémů, ale o to víc kontrolovali ukrajinské muže, kteří s námi jezdili. Na stanovišti před Cholmovcem, který leží asi 1 km od rumunských hranic, zavolali na velitelství, co s námi jako s občany ČR mají dělat, a po chvíli nás pustili dále. Jezdím do Cholmovce již mnoho let a tak mě tam mnozí znají a vědí, co tam dělám. Toto stanoviště jsme projížděli několikrát denně a tamní pohraničníci nás poznávali a zdravili. Většina našich spolupracovníků má kvůli počtu dětí odklad od vojenské služby. Na Ukrajině mají dočasný odklad muži, kteří mají tři a více dětí a nebo někoho invalidního, či nemohoucího v rodině. Díky tomu mohou naši spolupracovníci dále zůstávat ve službě a podílet se na našich projektech. Letos začátkem července mobilizovali našeho spolupracovníka a mého kamaráda Vasju. Vasja v současnosti slouží u dělostřelectva na Donbase na východní Ukrajině. Doma zůstali žena a dva malí kluci. Snažím se Vasju povzbuzovat pomocí messenger zpráv a připomínám ho na modlitbách před Boží tváří. Drží se Ježíše a snaží se být dobré mysli. Stejně tak jsme se snažili povzbudit i jeho ženu a děti, které jsme několikrát navštívili v Černotisovu. Mám o něj starost. Již to není jenom jeden z mnoha, ale můj kamarád, spolupracovník, prostě mně blízký člověk, se kterým jsem toho hodně prožil. Prosím vás, kteří budete číst tuto zprávu, o modlitby za Vasju. Při projíždění měst a vesnic bylo možné vidět hroby padlých vojáků s ukrajinskou vlajkou. Žel stále jich přibývá. Slyšeli jsme vyprávění o padlých a raněných. Jeden muž byl na frontě jenom dvě hodiny a padl. V Mižgírii na shromáždění byl přítomen člověk, který byl ve válce raněn. Na mukačevském hřbitově jsem znovu přemýšlel o věčnosti a o tom, co má v tomto životě opravdu cenu dělat, co z mého konání má věčnou hodnotu. Při procházení hřbitova jsme objevili několik českých hrobů z doby první Československé republiky. Po návratu domů se stále vyrovnávám se vším, co jsem tentokráte na Ukrajině viděl a slyšel. Je pro mě těžké se vrátit do normálního mírového života. Najednou si vážím toho, že mohu žít v míru. Připadá mi, že situace je na Ukrajině stále těžší a těžší. O to víc mám naději a pevnou kotvu v Ježíši, který za mě zemřel a vstal z mrtvých. V prosinci to bude již třicet let, co jsem poprvé v roce 1994 vyjel na Ukrajinu. Rozhodně nejsem ve své přirozené povaze žádný hrdina a často působím na Ukrajině ve své slabosti. Rozhodně se mi nedaří žít Bohu plně vydaný svatý život tak, jak bych chtěl. Když Bůh používá mě, může použít i tebe. Většinou nás používá uprostřed každodenních běžných situací. Vydávat se mu v našem obyčejném životě je podle 12. kapitoly listu Římanům ta opravdová rozumná služba – bohoslužba Bohu. A také jediná logická reakce na to, co pro každého z nás Pán Ježíš svou smrtí a zmrtvýchvstáním udělal. Jsem moc vděčný, že mohu na Ukrajině působit a rád bych dál využíval čas, který mně Bůh na této zemi ještě svěřil. Chci poděkovat všem, kteří se za nás modlíte, a také všem, kteří podporujete naše projekty na Zakarpatské Ukrajině. Bez vás bychom nemohli dělat to, co na Ukrajině děláme.

Pavel Faul

Poslední zprávy od Pavla:

• Pavel Faul znovu sloužil na Ukrajině. Viděl lidskou beznaděj i Boží slávu.
• Pavel Faul přináší světlo do utrpení na Ukrajině
• Boží moc a láska uprostřed lidské beznaděje – Pavel Faul znovu na Ukrajině
• Pavel Faul znovu slouží na Zakarpatské Ukrajině
• Pavel Faul znovu sloužil na Ukrajině

 V březnu letošního roku jsem byl znovu v Zakarpatské oblasti na Ukrajině, a proto bych se s vámi rád podělil o své zážitky z tohoto výjezdu. Letos začátkem února jsem byl krátce v Rovenské oblasti cca. 400 km od Kyjeva, nedaleko města Dubno. Přišlo mi, že během několika týdnů atmosféra na Ukrajině přituhla a život běžných lidí se stal ještě těžším. Stále probíhá mobilizace a na Zakarpatsku přibylo také kontrol na silnicích. Při cestě z Mukačeva do Cholmovce (cca. 70 km) jsme prošli pěti kontrolami policie, vojáků a pohraničníků a každý den jsem procházel několika dalšími. Z fronty se vracejí ranění, mrtví a někteří jsou nezvěstní. I ekonomická situace mnoha rodin je těžká. Kladl jsem si otázku, o čem mohu na Zakarpatsku mluvit a kázat, když si sedím v Česku pěkně v klidu a míru a nemohu plně porozumět lidem, kteří žijí ve válce. Rozhodl jsem se mluvit evangelium Božího království a snažit se přinášet nebeskou naději, když ta pozemská lidem často dochází.

První část výjezdu jsem byl okolo města Vinogradovo, zvláště ve vesnicích Černotisovo a Cholmovec. Kromě shromáždění jsme chodili hodně po návštěvách a měli několik schůzek. Snažil jsem se naslouchat lidem, kteří potřebují někomu sdělit svoje trápení, obavy a těžkosti. V cholmoveckém sboru zůstalo málo lidí, mnozí jsou kvůli válce rozeseti na různých místech. Přesto jsme měli moc hezký společný čas. Jeden den jsme byli také v romském táboře v Mižgírii, v Karpatech. Tamní sbor slavil výročí založení. Po kázání se začali u některých přítomných projevovat démoni a lidé prožívali vysvobození. Modlili jsme se za docela dost nemocných a potřebných. Jedna žena svědčila o lékařsky potvrzeném uzdravení kýly po modlitbách v srpnu loňského roku. Oblast Mižgírie a okolí je dost okultně zatížená a poměrně často tady prožíváme střety moci Božího království s královstvím temnoty. Do sboru postupně přicházejí noví lidé, kteří často potřebují vysvobození, následnou pastorační péči a vyučování základů křesťanství. Mnozí mají problém zajistit dostatek finanční prostředků na nákup základních potravin.

V druhé části mého pobytu na Ukrajině jsem byl v Mukačevě a také jsme objížděli sbory v okolí. V neděli jsme měli čtvery bohoslužby. Ve Svaljavě bylo okolo sedmdesáti lidí. Na konci shromáždění jsem se poměrně dlouho modlil za nemocné, na mnohých bylo vidět, že se jich dotýká Boží láska a moc. V Mukačevě na shromáždění bylo okolo 300 lidí a museli přidávat židle. V pondělí jsem vyučoval na setkání pastorů ve vesnici Barkasovo. Mluvil jsem na téma: Nehrát na sebe, ale dát se k dispozici Bohu. Většina kazatelů neví, kdy je povolají do armády a jak řešit spoustu materiálních a duchovních problémů ve svých sborech, takže to bylo docela aktuální téma. Na pastorálce jsem prožíval únavu a vyčerpání. Odpoledne jsem si mohl lehnout, trochu se vyspat a hlavně s nikým nemluvit. Moje síly se rychle obnovily a já mohl dál pokračovat.

Ukrajinští křesťané reagují na trápení spojené s válkou různě. Někteří začali ještě více hrát na sebe a snaží se přežít ze svých sil. Jiní se ještě více ve svém každodenním životě vydávají Bohu a snaží se žít z Jeho síly. Některé sbory na Zakarpatsku docela prořídly, jiné naopak rostou. Životní těžkosti a trápení se pro nás mohou stát rychlíkem, který nás odveze daleko od Boha. A nebo nás naopak přiveze ještě blíže k Bohu do Jeho náruče a přítomnosti.  Na tomto výjezdu jsem mohl zakusit něco z atmosféry války a trápení a problémů, které přináší. Uvědomil jsem si také nebeskou naději, kterou jako věřící máme. Prožíval jsem modlitební podporu mnohých věrných lidí u nás.

Dále chceme podporovat služebníky, kteří zůstali na Zakarpatské Ukrajině. Podpora služebníků, kteří věrně zůstali na Ukrajině, je pro duchovní i humanitární práci na místech, kde působíme, v této době klíčová. Ani jeden ze služebníků, s nimiž spolupracujeme, není kvůli specifické ukrajinské situaci zaměstnán na plný úvazek v církvi. Velice často si sami financují i dojíždění na místa bohoslužeb, kde slouží. S vypuknutím války jim navíc kvůli branné povinnosti odpadla možnost jít si přivydělat do zahraničí. Muži od 18 do 60 let nesmějí až na výjimky opustit Ukrajinu, a to i v případě, že nedostali povolávací rozkaz, což se týká většiny našich pastorů a služebníků. V souvislosti s ekonomickými problémy také většinou přišli o práci na Ukrajině. Někteří jsou bez peněz a dluží několik měsíců za energie. Tato jejich situace je pro ně často tíživá a frustrující. Ve Vinogradovském okruhu se jedná o Vasju Lukačince a Beci Andrjuka. Podporujeme také pastora Ivana Habogana z Mižgírie. V případě dostatku prostředků se snažíme pomáhat také deseti pastorům z mukačevského okruhu, kde je starším pastorem Šoni Horvát. Můžete je podpořit darem na účet NFKMS (577409193/0300) s var. symbolem 400.

Jsou tady také potřeby, které se snažíme pokrývat pomocí variabilního symbolu: 350 – pomoc v Cholmovci, obzvlášť pomoc rodině po zemřelém pastoru Michalu Zeldi, a v případě dostatku prostředků dalším potřebným a služebníkům ve vesnici Cholmovec a okolí. Michal zemřel v listopadu 2002 a zanechal po sobě pět dětí. Čtyři starší děti si během let po smrti pastora Michala založily svoje rodiny. Nejmladší Samuel se také osamostatnil a žije v Kyjevě. Paní Ira pracuje na svém malém hospodářství a stará se o sbor po svém zemřelém manželovi. Ira i nadále zápasí s různými zdravotními problémy. Tuto rodinu podporujeme již více než 21 let.

Variabilní symbol 300 slouží na humanitární potřeby. Z tohoto projektu pomáháme válečným uprchlíkům, kteří se ocitli bez prostředků a zůstávají na západní Ukrajině. Ceny potravin, energií, paliv a vlastně všeho s pokračující válkou stále rostou. Za tyto peníze nakupujeme potraviny a financujeme jejich dopravu na jednotlivá místa, případně pomáháme s placením léků či lékařské péče. Potraviny se nakupují přímo v Zakarpatské oblasti, čímž odpadají  náklady na dopravu. Tento projekt již funguje dva roky.

Pavel Faul

Poslední zprávy od Pavla Faula:

• Pavel Faul znovu sloužil na Ukrajině. Viděl lidskou beznaděj i Boží slávu.
• Pavel Faul přináší světlo do utrpení na Ukrajině
• Boží moc a láska uprostřed lidské beznaděje – Pavel Faul znovu na Ukrajině
• Pavel Faul znovu slouží na Zakarpatské Ukrajině
• Pavel Faul znovu sloužil na Ukrajině

V druhé polovině srpna letošního roku jsem byl znovu v Zakarpatské oblasti na Ukrajině. Původně jsem plánoval jet na Ukrajinu začátkem června, ale čtyři dny před odjezdem se mi při nakládání sekačky na trávu do auta zablokovala záda, a tak jsem byl na nějaký čas vyřazen z běžného provozu. Hned jak jsem se dal trochu dohromady, začal jsem plánovat srpnový výjezd a modlil se, aby to moje záda vydržela. Cesta na Ukrajinu probíhala bez problémů, kromě pětihodinového čekání na slovensko – ukrajinských hranicích. Ve dvoupatrovém autobuse byly při cestě tam i zpět v drtivé většině ženy a děti. Po vystoupení z autobusu v Mukačevě jsem krátce navštívil svoje známé v tamním cikánském táboře, a pastor Šoni Horvát mě poté odvezl do Černotisova a Cholmovce ve Vinogradovském okresu. Ubytoval jsem se v domě paní Iry Zeldi. Hned první den večer jsme měli malou bohoslužbu v černotisovském romském táboře. Druhý den byly bohoslužby v ukrajinském sboru v Cholmovci. V čase stráveném v tomto kraji jsem byl kromě bohoslužeb na mnohých návštěvách, povzbuzoval tamní věřící a měl možnost se modlit za nemocné a potřebné. Také jsem trávil čas s vedoucími Becim a Vasjou.

Po třech dnech jsme spolu s Šonim jeli asi 100 km do Mižgírie. Tam jsem měl možnost pokřtít čtyři nové věřící. Křest se konal vysoko v horách a křtěnci prožívali velikou radost a dojetí. Po celém dni stráveném v horách v Mižgírii jsme večer dorazili do Mukačeva, kde jsem až do konce výjezdu bydlel u pastora Šoniho. Z Mukačeva jsme jezdili po sborech na Zakarpatsku. V sobotu jsme měli druhý křest ve Viloku, kde práci na začátku války začínal Beci Andruk. Skupinka se zatím schází v domě a mám naději, že se postupně rozroste. Od pátečního rána do mého odjezdu v úterý v podvečer jsme najezdili 900 km. V neděli jsme absolvovali čtvery bohoslužby. Kromě toho jsem měl také seminář pro pastory a vedoucí, kde jsem měl možnost se za všechny jednotlivě modlit.

Ačkoliv na Zakarpatskou oblast dopadla od začátku války jen jedna raketa, i tady je ve vzduchu možné cítit, že Ukrajina je ve válce. Po půl roce jsem byl na hřbitovech ve Svaljavě a Mukačevu. Znovu jsem viděl hroby nově padlých, v Mukačevu jsou pohřbeny i dvě ženy. I v jednotlivých vesnicích je možné uvidět hroby s ukrajinskou vlajkou. Často zvučí sirény, které ohlašují letecký či raketový poplach. Lidé, s nimiž jsem mluvil, mají starost, jak přežijí letošní zimu. Někteří jsou už unavení, protože konec války se zdá být zatím v nedohlednu.

Na Zakarpatsku byla tropická vedra, která mě začala spolu s jinou stravou, plným programem, nedostatečným spánkem a někdy špatnou hygienou, postupně unavovat. Na zpáteční cestě jsem strávil celkem 25 hodin, z toho osm a půl při čekání na hranicích. Cítil jsem se dost fyzicky vyčerpaný. Doma jsem se několik dní musel dávat dohromady. Celkově se ale výjezd povedl a já jsem moc rád, že mohu i v této válečné době na Ukrajinu jezdit. Vím, že jsem jen špičkou ledovce a chtěl bych všem, kteří mě jakkoli podporují, touto cestou poděkovat. Zvláště chci poděkovat lidem z našeho sboru v Domažlicích. Vím, že i u nás jsou v současné době ekonomické problémy. Rád bych Vás i přesto touto cestou poprosil o finanční podporu našich projektů na Zakarpatské Ukrajině.

Variabilní symbol 400 – zapomenutí služebníci.

Dále chceme podporovat služebníky, kteří zůstali na Zakarpatské Ukrajině. Podpora služebníků, kteří věrně zůstali na Ukrajině, je pro duchovní i humanitární práci na místech, kde působíme, v této době klíčová. Ani jeden z výše zmíněných služebníků není kvůli specifické ukrajinské situaci zaměstnán na plný úvazek v církvi. Velice často si sami financují i dojíždění na místa bohoslužeb, kde slouží. S vypuknutím války jim navíc přibyla péče o uprchlíky a kvůli branné povinnosti odpadla možnost jít si přivydělat do zahraničí. Muži od 18 do 60 let nesmějí až na výjimky opustit Ukrajinu, a to i v případě, že nedostali povolávací rozkaz, což se týká většiny našich pastorů a služebníků. V souvislosti s ekonomickými problémy také většinou přišli o práci na Ukrajině. Někteří jsou bez peněz a dluží několik měsíců za energie. Do toho zajišťují materiální péči o vnitroukrajinské uprchlíky a chod svých sborů. Tato jejich situace je pro ně často tíživá a frustrující. Proto bych vás chtěl moc poprosit o podporu těchto služebníků. Většina lidí dává na humanitární potřeby pro oběti války, což je samozřejmě dobře. Na zapomenuté služebníky se však finanční podpora v této době hledá poměrně těžko. Ve Vinogradovském okruhu se jedná o Vasju Lukačince a Beci Andrjuka. Podporujeme také pastora Ivana Habogana z Mižgírie. V případě dostatku prostředků se snažíme pomáhat také deseti pastorům z mukačevského okruhu, kde je starším pastorem Šoni Horvát.

Jsou tady také potřeby, které se snažíme pokrývat pomocí variabilního symbolu: 350 – pomoc v Cholmovci, obzvlášť pomoc rodině po zemřelém pastoru Michalu Zeldi, a v případě dostatku prostředků dalším potřebným a služebníkům ve vesnici Cholmovec a okolí. Michal zemřel v listopadu 2002 a zanechal po sobě pět dětí. Čtyři starší děti si během let po smrti pastora Michala založily svoje rodiny. Nejmladší Samuel se také osamostatnil a žije v Kyjevě. Paní Ira pracuje na svém malém hospodářství a stará se o sbor po svém zemřelém manželovi. Ira i nadále zápasí s různými zdravotními problémy. Tuto rodinu podporujeme již skoro 21 let.

Variabilní symbol 300 – Humanitární sbírka na Ukrajinu

Z tohoto projektu pomáháme lidem, kteří se kvůli válce ocitli bez prostředků a zůstávají na západní Ukrajině. Ceny potravin, energií, paliv a vlastně všeho s pokračující válkou skokově rostou. V některých sborech, se kterými na Zakarpatsku spolupracuji, jsou ubytováni ukrajinští uprchlíci z míst, kde probíhají bojové akce či které jsou pod ruskou okupací. Za tyto peníze nakupujeme potraviny a financujeme jejich dopravu na jednotlivá místa, přispíváme na energie a topení v modlitebnách, kde jsou ubytováni utečenci, a případně pomáháme s placením léků či lékařské péče. Potraviny se nakupují přímo v Zakarpatské oblasti, čímž odpadají náklady na dopravu. Tento projekt již funguje rok a půl.

Variabilní symbol: 450 – Pavel Faul

V současné době mám dostatek a velkou část prostředků mohu rozdávat potřebným služebníkům. Byl bych nerad, kdyby prostředky posílané na moji službu ubraly finanční prostředky na naše projekty: variabilní symbol 350 – pomoc v Cholmovci a variabilní symbol 400 – zapomenutí služebníci. Chtěl bych, aby výše zmíněné projekty zůstaly pro dárce prioritou. Variabilní symbol zřízený na moje náklady je až poslední v pořadí!
Tyto finance využívám na náklady spojené se službou na Ukrajině: placení benzínu při cestování po Ukrajině, jízdenek na vlak či autobus z ČR na Ukrajinu a zpět, příspěvků na ubytování a jídlo na Ukrajině, pořádání konferencí a seminářů, darů na opravy rozbitých aut služebníků a na náhlé, nepředpokládané zdravotní výdaje lidí na Ukrajině, zdravotní pojištění, léky a ochranné preventivní preparáty pro svoji potřebu, apod. A také na provozní náklady spojené se službou ukrajinských služebníků v ČR. V tomto roce jsem mohl podpořit několik služebníků na Zakarpatsku. Několik měsíců se také daří platit pohonné hmoty služebníkům v mukačevském okruhu při jejich cestách po sborech a misijních skupinách. Děkuji touto cestou všem dárcům!

Kdybyste případně chtěli podpořit výše zmíněné projekty, můžete poslat svůj finanční příspěvek na účet NFKMS 577409193/0300,

variabilní symbol 400 – zapomenutí služebníci
variabilní symbol 350 – pomoc v Cholmovci
variabilní symbol 300 – humanitární sbírka na Ukrajinu
variabilní symbol 450 – Pavel Faul

Pavel Faul

Poslední zprávy od Pavla Faula:

• Pavel Faul znovu sloužil na Ukrajině. Viděl lidskou beznaděj i Boží slávu.
• Pavel Faul přináší světlo do utrpení na Ukrajině
• Boží moc a láska uprostřed lidské beznaděje – Pavel Faul znovu na Ukrajině
• Pavel Faul znovu slouží na Zakarpatské Ukrajině
• Pavel Faul znovu sloužil na Ukrajině

V únoru letošního roku jsem byl znovu v Zakarpatské oblasti na Ukrajině. Proto bych se rád pokusil popsat zážitky, které jsem tam prožil. Při cestě na Ukrajinu byli v celém autobusu vedle dvou řidičů jen tři muži. Všechny ostatní pasažérky byly ženy. Cesta na Ukrajinu probíhala bez problémů a po zhruba třech hodinách čekání jsme překročili slovensko – ukrajinské hranice. V Mukačevě na autobusovém nádraží mě vyzvedl náš spolupracovník Béci Andruk a po krátké zastávce u pastora Šoni Horváta jsme pokračovali směr Vinogradovo, Černotisovo, Cholmovec…… Od úterý do soboty dopoledne jsem byl ve Vinogradovském okrese a jeden den v přibližně sto kilometrů vzdálené Mižgírii. Absolvoval jsem celkem sedm bohoslužeb, dvě setkání s vedoucími a několik návštěv. Každý den nás průměrně třikrát zastavovali na takzvaných blokpostech policisté, někdy doplnění vojáky či pohraničníky. Český pas byl tak trochu jako „nebeský pas“, a tak jsme bez problémů mohli pokračovat dále. Policisté si mě již většinou pamatovali, a když jsme se večer vraceli do Cholmovce, kde jsem byl ubytován, říkali: „Pan Čech jde spát.“ Cholmovec leží zhruba jeden kilometr od rumunských hranic. Prožíval jsem zvláštní pocity, když jsme večer projížděli ztemnělými městy a vesnicemi. Postupně jsem se učil žít velkou část dne a pozdních večerů bez elektřiny, kterou často na několik hodin vypínali. Vždycky, když ji zapnuli, jsem měl radost a byl za to vděčný. 

V pátek 10. 2. byl vyhlášen po celé Ukrajině třikrát vzdušný poplach. Na Zakarpatsko díky Bohu žádná raketa nedopadla. Nejbližší údery byly v přibližně 200 kilometrů vzdálené Lvovské oblasti. Je to zvláštní pocit, když je letecký poplach. Doma v Česku jsem to nikdy nezažil a nedokáži to popsat. Děti ve školách musí do studených a temných krytů. Jejich vyučování to hodně rozhazuje. Ukrajinsky se řekne poplach trivoha. Ukrajinští křesťané mi říkali: „Trivoha, jdeme do Boha.“ A to ve smyslu, že musíme spoléhat na Boha. Setkal jsem se také se dvěma pastory, které znám mnoho let. Vitalij a Míša byli nedávno jako dobrovolníci nedaleko od frontové linie na východní Ukrajině, kam přivážejí materiální pomoc. Jeden přímo v centru  Bachmutu, kde se v této době vedou nejtěžší boje. Míša mi řekl: „Pokud tam chceš jet, musíš vědět, že tě tam Bůh opravdu posílá, a musíš být připraven umřít.“ Několik křesťanských dobrovolníku tam již zemřelo.

Zvláštní byla také potemnělá večerní shromáždění, která byla trochu osvěcovaná napájením z automobilových akumulátorů. O to více jsme však prožívali Boží jednání.  Béci začal v posledním roce práci na dvou místech ve Viloku a Tisobejkeni. Na těchto místech jsem mohl vyučovat křesťanské základy. Mluvil jsem poměrně dlouho a už jsem nevěděl, co dál říkat. Lidé se však nechtěli rozejít a chtěli dále poslouchat. Noví lidé byli před uvěřením zapleteni do různých pochybných praktik a potřebovali službu vysvobozování. Spolu s biblickým vyučováním jsme proto také viděli, jak odcházeli démoni, a lidé zažívali Boží blízkost. V Tisobejkeni jsem dostával poměrně přesná slova poznání a lidé byli šokováni, od koho mohu tyto věci znát, a přišla na ně Boží bázeň. V Mižgírii se děly zázraky. Z jedné ženy spontánně vyšli démoni a ona svědčila o tom, že prožila veliké uvolnění. Modlil jsem se tam také za ženu okolo čtyřiceti let, která měla nádor v hlavě. Hlava jí bolela. Lékaři jí řekli, že zemře. Po modlitbě necítila žádné ulehčení. Když se druhý den ráno vzbudila, neměla žádné bolesti. Pastor Ivan jí poradil, aby šla do nemocnice na vyšetření. Po vyšetřeních lékaři zjistili, že nádor zmizel, a ptali se jí, jaké léčení podstoupila. Tato prostá žena řekla, že se za ni modlil bratr z Čech. O tomto zázraku jsem se dozvěděl až pátý den po návratu z Ukrajiny a nemám s ním nic společného kromě toho, že jsem se za tuto ženu modlil. Při krátké modlitbě jsem nevnímal nic zvláštního a tento zázrak mě překvapil a povzbudil. Mladí muži ze sboru, povzbuzeni tímto Božím jednáním, obcházejí jednotlivé domy, káží evangelium a modlí se za uzdravení. Další lidé prožívají uzdravení a nevěřící lidé si je zvou k sobě domů. Do sboru přicházejí noví lidé. Bohu buď sláva za to, že i v dnešní době dělá veliké zázraky.

Evangelium se na Ukrajině káže s větší naléhavostí. Do jednotlivých měst a vesnic přivážejí padlé vojáky, někdy i rodinné příslušníky, blízké, sousedy, známé….. Muži, kteří ještě zůstali doma, často nevědí, kdy budou povoláni do armády. Smrt a věčnost je blízko a to některé lidi v této nelehké době přitahuje k Bohu. Bojí se války a smrti, a proto přicházejí do církví, kde hledají útěchu a duchovní pomoc. Lidé se mě často ptají, jestli se v současné době bojím jezdit na Ukrajinu. Musím přiznat, že se bojím. Mám ale také Boží vedení a pokoj, abych ve službě na Ukrajině i nadále pokračoval. Bylo by pokrytecké v této pro Ukrajinu těžké době opustit lidi, se kterými mnoho let spolupracuji. Za věci, které jsem na posledním výjezdu viděl, jsem se dlouho modlil a usiloval o ně. Bylo pro mě výsadou kázat v této válkou zkoušené zemi evangelium a byl bych blázen, kdybych na toto Boží povolání neodpověděl.

Do toho všeho válka zasahuje těžce i ukrajinskou ekonomiku. Již před válkou byla na místech, kam jezdím, těžká materiální situace. Jezdím většinou mezi sociálně slabší obyvatele. Ve sborech, ve kterých jsem byl, nemá v současnosti většina lidí práci. Lidé přežívají ze dne na den. Pastor Beci rozváží na jednotlivá místa potraviny nakoupené z humanitární pomoci NFKMS (na tento projekt můžete stále přispívat na účet NFKMS s var. symbolem 300). Lidé by často bez této pomoci hladověli. Jedna žena z Tisobejkeni vyprávěla, jak jí došel olej na vaření. Asi za půl hodiny volal Beci, že veze novou várku potravin. Jeden mladý manželský pár s dvěma dětmi z Mižgírie mi vyprávěl, že žijí v přepočtu za přibližně 615 Kč měsíčně. Říkali, že nevědí, jak by bez potravin nakoupených za české peníze přežívali.

V sobotu 11. 2. jsem se přesunul do Beregova, kde jsme měli setkání s vedoucími místního sboru. I tam jsme prožívali Boží blízkost a bylo fajn, že jsme mohli být spolu. Sbor v Beregovu šel po smrti pastora Ivanka, který zemřel na covid v srpnu 2020, početně dolů. Scházelo se deset, patnáct lidí. Po vypuknutí války se jich schází okolo osmdesáti a ještě se starají o vnitřní ukrajinské uprchlíky. Další sobotní zastávkou byl sbor ve vesnici Gat. Na konci kázání jsem se modlil za nemocné a přinášel slova poznání. Jedna žena z tohoto sboru mi později napsala, že měla gynekologické problémy a prožila uzdravení, které jí potvrdil její lékař. V sobotu večer jsme se přesunuli do Mukačeva, kde jsem se ubytoval u pastora Šoniho. V neděli jsme měli pět bohoslužeb v Seredně, Svaljavě, Barkasově, Čomoninu a Beregovu. I na těchto shromážděních jsme prožívali Boží jednání a  přítomnost. Děly se podobné věci, které jsem popisoval výše. V pondělí bylo setkání s pastory jednotlivých sborů na Zakarpatí. I kazatelé prožívají nejistotu a obavy. A také procházejí materiálními těžkostmi. Při vyučování najednou přišla Boží bázeň a přítomnost. Nedělal jsem nic zvláštního, jen jsem četl verše z Bible a vyučoval. Byl jsem udiven z Božího jednání. Znovu jsem žasl, jak je Bůh blízko, když jeho lidé prožívají trápení a těžkosti. Po společném obědě jsme se přesunuli do vesnice Sjurte nedaleko slovenských hranic, kde jsem měl poslední shromáždění tohoto výjezdu.

V úterý ráno mě probudila siréna ohlašující vzdušný poplach. Díky Bohu na Mukačevo nic nedopadlo. Dopoledne jsem navštívil mukačevský hřbitov a viděl, kolik hrobů padlých tam od mé poslední návštěvy přibylo. Mluvil jsem se dvěma babičkami, které navštívily hroby svých vnuků, a snažil se je alespoň trochu potěšit. Opět se mi tam mezi hroby padlých připomnělo, o co v tomto životě jde. Po celou dobu výjezdu a i před výjezdem mě doprovázel tento verš:

Skutky apoštolské 20:24  Avšak v žádném ohledu si necením své duše víc, než abych dokončil svůj běh a službu, kterou jsem přijal od Pána Ježíše: dosvědčovat evangelium o Boží milosti.“

Lhal bych, kdybych tvrdil, že tento verš plně žiji. Nemám to zmáknuté a pořád jsem plně závislý na Bohu. Musím bojovat se svým sobectvím, strachem, starým já……. Odpoledne po 16:00 jsem odjel směr Česko. Domů jsem dorazil ve 13:00 ve středu 15. 2.

Nakonec bych chtěl poděkovat všem, kteří jste se za mě modlili, a také těm, kteří finančně podporujete moji službu a naše projekty na Ukrajině.

Pavel Faul

Poslední zprávy od Pavla Faula:

• Pavel Faul znovu sloužil na Ukrajině. Viděl lidskou beznaděj i Boží slávu.
• Pavel Faul přináší světlo do utrpení na Ukrajině
• Boží moc a láska uprostřed lidské beznaděje – Pavel Faul znovu na Ukrajině
• Pavel Faul znovu slouží na Zakarpatské Ukrajině
• Pavel Faul znovu sloužil na Ukrajině

Zde se můžete podívat na naši humanitární potravinovou pomoc v zakarpatském Tisobejken:

Zde je rozdávání naší humanitární potravinové pomoci v Mižhirii:

A tady shromáždění místní cikánské církve – bez elektřiny a bez topení, ale s Boží přítomností:

Na humanitární pomoc na Ukrajině můžete stále přispívat na náš účet č. 577409193/0300 s var. s. 300.

Koncem srpna letošního roku jsem byl na Zakarpatské Ukrajině. Rád bych se s vámi podělil o svoje zážitky a postřehy z tohoto výjezdu. Ve středu dopoledne 24. 8. jsem přijel na mukačevské autobusové nádraží, kam náš autobus nepustili. Na nádraží byly vozy služeb záchranného systému a já rychle přesedl do auta našeho spolupracovníka Beciho a pokračoval směr Vinogradovo, Černotisovo a Cholmovec. Ukrajina slavila Den nezávislosti a i v Zakarpatské oblasti houkaly po celý den sirény, které ohlašovaly nebezpečí leteckého poplachu. Když jsem později odpoledne kázal v ukrajinském sboru v Cholmovci, slyšeli jsme několikrát jejich poplašný zvuk. Na cestách stály policejní a vojenské kontroly, na různých místech byly připravené pytle s pískem. Všechny tyto věci mi připomínaly, že Ukrajina je opravdu ve válce. Přesto všechno jsem prožíval vnitřní pokoj a radoval se ze setkání se svými starými spolupracovníky a přáteli. Po celou dobu, co jsem byl na Ukrajině, byla veliká horka. Na Zakarpatsku je letos obrovské sucho, v řekách málo vody, někteří moji známí nesklidili skoro žádné brambory, což ještě zhoršuje jejich ekonomickou situaci.

Ve středu a ve čtvrtek jsme měli celkem čtyři shromáždění v Cholmovci, Černotisovu, Tisobejkeni a Viloku a různé návštěvy a setkání. Na shromážděních jsem prožíval Boží pomazání a jednání. Posluchači v této těžké době pozorně naslouchali kázanému slovu. Po dvě noci jsem se moc nevyspal, protože mě otravovaly myši. V pátek ráno jsme jeli do cca 100 km vzdálené Mižgírie, kde jsme měli také bohoslužby. Bůh se dotýkal lidí. Měl jsem slovo poznání, že ve shromáždění je někdo, kdo čaruje. Přišla žena, která od mládí provozovala hypnózu, při které okrádala lidi. Dokázala způsobit, že si lidé sami sundávali prsteny a dávali jí je. Žena činila pokání a prosila o modlitby. Dál navštěvuje bohoslužby mižgírského sboru. Lidé zakusili skrze dar slova poznání Boží bázeň a ještě více se otevřeli Božímu jednání. Na shromáždění museli po schodech vést paní s nádorem. Po modlitbách odešla ze shromáždění po schodech sama. Nepodařilo se mi zatím zjistit, jak se její zdravotní stav dál vyvíjí, a nerad bych nafukoval Boží jednání a zázraky. Tento týden jsme měli messengerovou virtuální skupinu s ukrajinskými vedoucími a já byl povzbuzen vyprávěním pastora Ivana z Mižgírie, když popisoval, jak Bůh na výše zmíněném shromáždění mocně jednal.

V pátek v podvečer jsme přijeli k pastorovi Šonimu do Mukačeva a večer od 19:00 měli bohoslužby ve sboru ve Svaljavje. V sobotu byla cikánská konference v Mukačevě, kam se sjeli lidé z cca 20 sborů a misijních skupin ze Zakarpatska. Znovu jsem prožíval otevřené nebe a zmocnění ke kázání Božího slova, vyřizování slov poznání, k modlitbám za uzdravení a vysvobození. V neděli jsme měli celkem čtyři shromáždění v Sobatino, Barkasovu, Dombokach a Mukačevě. Zvláště na večerním shromáždění v Mukačevě, kde bylo okolo 150 lidí, jsem prožíval Boží přítomnost a jednání. V pondělí bylo setkání s vedoucími sboru v Beregovu a bohoslužby ve Velikych Lúčkach. V úterý jsem ještě stihl setkání s pastory v Barkasovu a v 16:10 odjížděl z Mukačeva domů. Na hranicích jsme čekali 11 hodin a na cestě jsem byl skoro 27 hodin. Protože jsem toho za celý pobyt na Ukrajině moc nenaspal, byl jsem překvapen, co jsem díky Boží pomoci mohl všechno zvládnout. Znovu jsem prožíval, že v lidské slabosti se projevuje Boží síla.

Na výjezdu se mě dotkly dva silné momenty. Za prvé setkání s rodinou křesťanských uprchlíků z města Popasna. Popasna byla prakticky srovnána se zemí. Město cca velikosti Klatov vlastně neexistuje. Sergej a Lena utekli spolu se třemi dětmi z Popasne do Mukačeva. Měli několik igelitek a věci, které měli na sobě. Materiálně přišli téměř o všechno. Jejich sbor přestal existovat, lidé se různě rozutekli po Ukrajině a Evropě. Oproti mnohým obyvatelům Popasny dopadli ještě dobře. Sergej vedl ve sboru chvály a letos měl přebrat sbor po stárnoucím pastorovi. Ve svém domě provozoval malou živnost, kde opravoval boty. V Mukačevě si pronajal prostory a začal svoji živnost znovu provozovat. Nyní opravují polorozpadlý starý dům, aby měli kde bydlet. Ceny nájmu bytu v Mukačevě jsou okolo 400 či 500 USD měsíčně, což si nemohou dovolit platit. Sergej a Lena odpustili okupantům a dál milují Boha, aktivně se zapojili v Mukačevě do sboru a žijí každodenní praktický život. Budu se snažit najít pro ně pomoc na opravu domku v Mukačevě.

Druhý silný moment byla návštěva hřbitova v Mukačevě. Byl jsem šokován, kolik hrobů padlých vojáků přibylo od mé poslední návštěvy. Nejmladšímu padlému bylo 19 let. Mluvil jsme také s matkou jednoho padlého vojáka a viděl jsem další rodiče a sourozence padlých. Spolu s Šonim Horvátem jsme plakali a přemýšleli o tom, co má v tomto životě opravdu cenu a jak je věčnost blízko. Moji přátelé vyprávěli o svých sousedech a známých, kteří zahynuli ve válce. Najednou už to pro mě nebyla válka někde daleko, válka, kterou sleduji ve zprávách, ale setkal jsem se s jejími hrůzami a následky.

Nakonec bych chtěl poděkovat všem, kteří jste se za mě modlili, a také těm, kteří finančně podporujete moji službu a naše projekty na Ukrajině. Zvláště chci poděkovat modlitebníkům z našeho sboru. Vím, že i u nás jsou v současné době ekonomické problémy. Rád bych Vás i přesto touto cestou poprosil o finanční podporu našich projektů na Zakarpatské Ukrajině:

Variabilní symbol 400 – zapomenutí služebníci

Dále chceme podporovat služebníky, kteří zůstali na Zakarpatské Ukrajině. Podpora služebníků, kteří věrně zůstali na Ukrajině, je pro duchovní u humanitární práci na místech, kde působíme, v této době klíčová. Ani jeden z výše zmíněných služebníků není kvůli specifické ukrajinské situaci zaměstnán na plný úvazek v církvi. Velice často si sami financují i dojíždění na místa bohoslužeb, kde slouží. S vypuknutím války jim navíc přibyla péče o uprchlíky a kvůli branné povinnosti odpadla možnost jít si přivydělat do zahraničí. Muži od 18 do 60 let nesmějí opustit Ukrajinu, a to i v případě, že nedostali povolávací rozkaz, což se týká většiny našich pastorů a služebníků. V souvislosti s ekonomickými problémy také většinou přišli o práci na Ukrajině. Mnozí jsou bez peněz a dluží několik měsíců za energie. Do toho zajišťují materiální péči o uprchlíky a chod svých sborů. Tato jejich situace je pro ně často tíživá a frustrující. Proto bych vás chtěl moc poprosit o podporu těchto služebníků. Většina lidí dává na humanitární potřeby pro oběti války, což je samozřejmě dobře. Na zapomenuté služebníky se však finanční podpora v této době hledá poměrně těžko.

Ve Vinogradovském okruhu se jedná o Vasju Lukačince a Beci Andrjuka. Podporujeme také pastora Ivana Gabogana z Mižgírie. Dále pak deset pastorů z mukačevského okruhu, kde je starším pastorem Šoni Horvát.

Jsou tady také potřeby, které se snažíme pokrývat pomocí variabilního symbolu: 350 – pomoc v Cholmovci

obzvlášť pomoc rodině po zemřelém pastoru Michalu Zeldi, a v případě dostatku prostředků dalším potřebným a služebníkům ve vesnici Cholmovec a okolí. Michal zemřel v listopadu 2002 a zanechal po sobě pět dětí. Čtyři starší děti si během let po smrti pastora Michala založily svoje rodiny. Nejmladší Samuel úspěšně zakončil studium na Vyšší odborné zdravotní škole v Beregovu a nyní pracuje v Kyjevě. Paní Ira pracuje na svém malém hospodářství a stará se o sbor po svém zemřelém manželovi. Ira i nadále zápasí s různými zdravotními problémy. Tuto rodinu podporujeme již skoro 20 let.

Variabilní symbol 300 – Humanitární pomoc na Ukrajině

Z tohoto projektu pomáháme lidem, kteří se kvůli válce ocitli bez prostředků a zůstávají na západní Ukrajině. Ceny potravin, energií, paliv a vlastně všeho s pokračující válkou skokově rostou. V některých sborech, se kterými na Zakarpatsku spolupracuji, jsou ubytováni ukrajinští uprchlíci z míst, kde probíhají bojové akce či které jsou pod ruskou okupací. Za tyto peníze nakupujeme potraviny a financujeme jejich dopravu na jednotlivá místa, přispíváme na energie v modlitebnách, kde jsou ubytováni utečenci, a případně pomáháme s placením léků či lékařské péče. Výše zmíněné věci děláme s pomocí ukrajinských pastorů a služebníků, které znám spoustu let. Tito služebníci nakupují potraviny přímo v Zakarpatské oblasti, čímž odpadají velké náklady na dopravu. S přicházející zimou očekávám novou vlnu uprchlíků a zhoršení situace na jednotlivých místech na Zakarpatsku. Rád bych také podpořil rodinu křesťanských uprchlíků z města Popasna: Sergeje a Lenu Komarovských a jejich tři děti.

Variabilní symbol: 450 – Pavel Faul

Tyto finance využívám na náklady spojené se službou na Ukrajině: placení benzínu při cestování po Ukrajině, jízdenek na vlak či autobus z ČR na Ukrajinu a zpět, příspěvků na ubytování a jídlo na Ukrajině, pořádání konferencí a seminářů, darů na opravy rozbitých aut služebníků a na náhlé, nepředpokládané zdravotní výdaje lidí na Ukrajině, zdravotní pojištění, léky a ochranné preventivní preparáty pro svoji potřebu apod. A také na provozní náklady spojené se službou ukrajinských služebníků v ČR. V Tomto roce jsem také mohl podpořit třináct dalších služebníků na Zakarpatsku. Děkuji touto cestou všem dárcům! Byl bych nerad, kdyby prostředky posílané na moji službu ubraly finanční prostředky na naše projekty:variabilní symbol 350 – pomoc v Cholmovci a variabilní symbol 400 – zapomenutí služebníci, variabilní symbol 300 – Humanitární sbírka na Ukrajinu. Chtěl bych, aby výše zmíněné projekty zůstaly pro dárce prioritou. Variabilní symbol zřízený na moje náklady je až poslední v pořadí.

Pavel Faul

Poslední zprávy od Pavla Faula:

• Pavel Faul znovu sloužil na Ukrajině. Viděl lidskou beznaděj i Boží slávu.
• Pavel Faul přináší světlo do utrpení na Ukrajině
• Boží moc a láska uprostřed lidské beznaděje – Pavel Faul znovu na Ukrajině
• Pavel Faul znovu slouží na Zakarpatské Ukrajině
• Pavel Faul znovu sloužil na Ukrajině