V únoru letošního roku jsem byl znovu v Zakarpatské oblasti na Ukrajině. Proto bych se rád pokusil popsat zážitky, které jsem tam prožil. Při cestě na Ukrajinu byli v celém autobusu vedle dvou řidičů jen tři muži. Všechny ostatní pasažérky byly ženy. Cesta na Ukrajinu probíhala bez problémů a po zhruba třech hodinách čekání jsme překročili slovensko – ukrajinské hranice. V Mukačevě na autobusovém nádraží mě vyzvedl náš spolupracovník Béci Andruk a po krátké zastávce u pastora Šoni Horváta jsme pokračovali směr Vinogradovo, Černotisovo, Cholmovec…… Od úterý do soboty dopoledne jsem byl ve Vinogradovském okrese a jeden den v přibližně sto kilometrů vzdálené Mižgírii. Absolvoval jsem celkem sedm bohoslužeb, dvě setkání s vedoucími a několik návštěv. Každý den nás průměrně třikrát zastavovali na takzvaných blokpostech policisté, někdy doplnění vojáky či pohraničníky. Český pas byl tak trochu jako „nebeský pas“, a tak jsme bez problémů mohli pokračovat dále. Policisté si mě již většinou pamatovali, a když jsme se večer vraceli do Cholmovce, kde jsem byl ubytován, říkali: „Pan Čech jde spát.“ Cholmovec leží zhruba jeden kilometr od rumunských hranic. Prožíval jsem zvláštní pocity, když jsme večer projížděli ztemnělými městy a vesnicemi. Postupně jsem se učil žít velkou část dne a pozdních večerů bez elektřiny, kterou často na několik hodin vypínali. Vždycky, když ji zapnuli, jsem měl radost a byl za to vděčný.
V pátek 10. 2. byl vyhlášen po celé Ukrajině třikrát vzdušný poplach. Na Zakarpatsko díky Bohu žádná raketa nedopadla. Nejbližší údery byly v přibližně 200 kilometrů vzdálené Lvovské oblasti. Je to zvláštní pocit, když je letecký poplach. Doma v Česku jsem to nikdy nezažil a nedokáži to popsat. Děti ve školách musí do studených a temných krytů. Jejich vyučování to hodně rozhazuje. Ukrajinsky se řekne poplach trivoha. Ukrajinští křesťané mi říkali: „Trivoha, jdeme do Boha.“ A to ve smyslu, že musíme spoléhat na Boha. Setkal jsem se také se dvěma pastory, které znám mnoho let. Vitalij a Míša byli nedávno jako dobrovolníci nedaleko od frontové linie na východní Ukrajině, kam přivážejí materiální pomoc. Jeden přímo v centru Bachmutu, kde se v této době vedou nejtěžší boje. Míša mi řekl: „Pokud tam chceš jet, musíš vědět, že tě tam Bůh opravdu posílá, a musíš být připraven umřít.“ Několik křesťanských dobrovolníku tam již zemřelo.
Zvláštní byla také potemnělá večerní shromáždění, která byla trochu osvěcovaná napájením z automobilových akumulátorů. O to více jsme však prožívali Boží jednání. Béci začal v posledním roce práci na dvou místech ve Viloku a Tisobejkeni. Na těchto místech jsem mohl vyučovat křesťanské základy. Mluvil jsem poměrně dlouho a už jsem nevěděl, co dál říkat. Lidé se však nechtěli rozejít a chtěli dále poslouchat. Noví lidé byli před uvěřením zapleteni do různých pochybných praktik a potřebovali službu vysvobozování. Spolu s biblickým vyučováním jsme proto také viděli, jak odcházeli démoni, a lidé zažívali Boží blízkost. V Tisobejkeni jsem dostával poměrně přesná slova poznání a lidé byli šokováni, od koho mohu tyto věci znát, a přišla na ně Boží bázeň. V Mižgírii se děly zázraky. Z jedné ženy spontánně vyšli démoni a ona svědčila o tom, že prožila veliké uvolnění. Modlil jsem se tam také za ženu okolo čtyřiceti let, která měla nádor v hlavě. Hlava jí bolela. Lékaři jí řekli, že zemře. Po modlitbě necítila žádné ulehčení. Když se druhý den ráno vzbudila, neměla žádné bolesti. Pastor Ivan jí poradil, aby šla do nemocnice na vyšetření. Po vyšetřeních lékaři zjistili, že nádor zmizel, a ptali se jí, jaké léčení podstoupila. Tato prostá žena řekla, že se za ni modlil bratr z Čech. O tomto zázraku jsem se dozvěděl až pátý den po návratu z Ukrajiny a nemám s ním nic společného kromě toho, že jsem se za tuto ženu modlil. Při krátké modlitbě jsem nevnímal nic zvláštního a tento zázrak mě překvapil a povzbudil. Mladí muži ze sboru, povzbuzeni tímto Božím jednáním, obcházejí jednotlivé domy, káží evangelium a modlí se za uzdravení. Další lidé prožívají uzdravení a nevěřící lidé si je zvou k sobě domů. Do sboru přicházejí noví lidé. Bohu buď sláva za to, že i v dnešní době dělá veliké zázraky.
Evangelium se na Ukrajině káže s větší naléhavostí. Do jednotlivých měst a vesnic přivážejí padlé vojáky, někdy i rodinné příslušníky, blízké, sousedy, známé….. Muži, kteří ještě zůstali doma, často nevědí, kdy budou povoláni do armády. Smrt a věčnost je blízko a to některé lidi v této nelehké době přitahuje k Bohu. Bojí se války a smrti, a proto přicházejí do církví, kde hledají útěchu a duchovní pomoc. Lidé se mě často ptají, jestli se v současné době bojím jezdit na Ukrajinu. Musím přiznat, že se bojím. Mám ale také Boží vedení a pokoj, abych ve službě na Ukrajině i nadále pokračoval. Bylo by pokrytecké v této pro Ukrajinu těžké době opustit lidi, se kterými mnoho let spolupracuji. Za věci, které jsem na posledním výjezdu viděl, jsem se dlouho modlil a usiloval o ně. Bylo pro mě výsadou kázat v této válkou zkoušené zemi evangelium a byl bych blázen, kdybych na toto Boží povolání neodpověděl.
Do toho všeho válka zasahuje těžce i ukrajinskou ekonomiku. Již před válkou byla na místech, kam jezdím, těžká materiální situace. Jezdím většinou mezi sociálně slabší obyvatele. Ve sborech, ve kterých jsem byl, nemá v současnosti většina lidí práci. Lidé přežívají ze dne na den. Pastor Beci rozváží na jednotlivá místa potraviny nakoupené z humanitární pomoci NFKMS (na tento projekt můžete stále přispívat na účet NFKMS s var. symbolem 300). Lidé by často bez této pomoci hladověli. Jedna žena z Tisobejkeni vyprávěla, jak jí došel olej na vaření. Asi za půl hodiny volal Beci, že veze novou várku potravin. Jeden mladý manželský pár s dvěma dětmi z Mižgírie mi vyprávěl, že žijí v přepočtu za přibližně 615 Kč měsíčně. Říkali, že nevědí, jak by bez potravin nakoupených za české peníze přežívali.
V sobotu 11. 2. jsem se přesunul do Beregova, kde jsme měli setkání s vedoucími místního sboru. I tam jsme prožívali Boží blízkost a bylo fajn, že jsme mohli být spolu. Sbor v Beregovu šel po smrti pastora Ivanka, který zemřel na covid v srpnu 2020, početně dolů. Scházelo se deset, patnáct lidí. Po vypuknutí války se jich schází okolo osmdesáti a ještě se starají o vnitřní ukrajinské uprchlíky. Další sobotní zastávkou byl sbor ve vesnici Gat. Na konci kázání jsem se modlil za nemocné a přinášel slova poznání. Jedna žena z tohoto sboru mi později napsala, že měla gynekologické problémy a prožila uzdravení, které jí potvrdil její lékař. V sobotu večer jsme se přesunuli do Mukačeva, kde jsem se ubytoval u pastora Šoniho. V neděli jsme měli pět bohoslužeb v Seredně, Svaljavě, Barkasově, Čomoninu a Beregovu. I na těchto shromážděních jsme prožívali Boží jednání a přítomnost. Děly se podobné věci, které jsem popisoval výše. V pondělí bylo setkání s pastory jednotlivých sborů na Zakarpatí. I kazatelé prožívají nejistotu a obavy. A také procházejí materiálními těžkostmi. Při vyučování najednou přišla Boží bázeň a přítomnost. Nedělal jsem nic zvláštního, jen jsem četl verše z Bible a vyučoval. Byl jsem udiven z Božího jednání. Znovu jsem žasl, jak je Bůh blízko, když jeho lidé prožívají trápení a těžkosti. Po společném obědě jsme se přesunuli do vesnice Sjurte nedaleko slovenských hranic, kde jsem měl poslední shromáždění tohoto výjezdu.
V úterý ráno mě probudila siréna ohlašující vzdušný poplach. Díky Bohu na Mukačevo nic nedopadlo. Dopoledne jsem navštívil mukačevský hřbitov a viděl, kolik hrobů padlých tam od mé poslední návštěvy přibylo. Mluvil jsem se dvěma babičkami, které navštívily hroby svých vnuků, a snažil se je alespoň trochu potěšit. Opět se mi tam mezi hroby padlých připomnělo, o co v tomto životě jde. Po celou dobu výjezdu a i před výjezdem mě doprovázel tento verš:
Skutky apoštolské 20:24 Avšak v žádném ohledu si necením své duše víc, než abych dokončil svůj běh a službu, kterou jsem přijal od Pána Ježíše: dosvědčovat evangelium o Boží milosti.“
Lhal bych, kdybych tvrdil, že tento verš plně žiji. Nemám to zmáknuté a pořád jsem plně závislý na Bohu. Musím bojovat se svým sobectvím, strachem, starým já……. Odpoledne po 16:00 jsem odjel směr Česko. Domů jsem dorazil ve 13:00 ve středu 15. 2.
Nakonec bych chtěl poděkovat všem, kteří jste se za mě modlili, a také těm, kteří finančně podporujete moji službu a naše projekty na Ukrajině.
Poslední zprávy od Pavla Faula: