„Pavel“ se svou manželkou Chonnou slouží v Jeruzalémě v místním mesiánském křesťanském sboru:

Milí přátelé, pokoj vám ve jménu Ježíše Krista! Léto je pro většinu lidí časem dovolené, u nás je tomu tak trochu naopak. Pastor sboru je v červenci často pryč a je třeba zabezpečit veškerý chod církve i centra, což znamená že většinu činností musíme zvládnout s Chonnou. Jsou zde paralelně tři sbory, dále znovu již fungující muzeum, fond milosrdenství, znovu otevřená kavárna, pravidelná vysílání z našich bohoslužeb i samostatné vysílání pro arabsky mluvící. Chonna také nově otevřela malý obchod s oblečením, který velmi dobře funguje jako kontaktní místo. Prodávají zde mladí dobrovolníci, ať už děti našich zaměstnanců, nebo jejich spolužáci, což je skvělá příležitost ke svědectví. Jsou mezi nimi muslimové i židé.

Ve všech těchto našich aktivitách jsou lidé různých pozadí, kultur i jazyků, což představuje velké výzvy. Naší ambicí a cílem je být místem, kde se žije životem usmíření mezi různými skupinami, to vše proměňující moci Krista. Mnoho našeho času proto věnujeme naslouchání a vedení lidí ke smíření a spolupráci s druhými tak, abychom mohli být známi jako místo Božího přebývání, jak máme v názvu – Immanuel, čili Bůh s námi a uprostřed nás. Žijeme tak dost “venku”, uprostřed lidí – zaměstnanců, dobrovolníků, i návštěvníků.

Naše organizace čelí v současné době mnoha obtížným výzvám. Modlíme se a pracujeme na tom, aby se toto místo stalo znovu požehnáním. Věnuji se hodně pastorační činnosti a poradenství, ať už našim lidem, či hostům, kteří nás dále navštěvují. Kážu a vyučuji v církvi. V biblickém kurzu probíráme knihu Exodus. Také připravujeme dva lidi ke křtu.
Chonna se věnuje ženám všech věkových kategorií, a to hlavně osobně. Je pro ně velkým povzbuzením. Provozuje malou kliniku pro masážní terapie, a to zejména pro seniory, zvláště přistěhovalce, kteří si péči nemohou dovolit. Pomáhá také prakticky lidem s demencí.

Každodenní součástí naší služby jsou různá setkávání s lidmi, také u nás doma. Vyžaduje to pohostinnost a s ní i flexibilitu, protože nikdy dopředu nevíme, co den přinese a kdo k nám přijde. Život ve městě se zastavuje o šabatu. My však v ten den máme setkání mesiánského sboru i další aktivity, takže není lehké najít čas k odpočinku. Další dvě bohoslužby máme v neděli.

Děkujeme za vaši podporu, modlitby a dary. Nepochybujeme o tom, že tu máme být, a to nám pomáhá nést všechny výzvy. Pán je s námi.
Budeme vděčni, když se budete modlit za nějaké stálé bydlení pro nás. Zatím bydlíme v domě s pastorem a jeho ženou.

V Kristu „Pavel“

„Pavlovu“ službu můžete finančně podpořit na účtu NFKMS: 577409193/0300, var. s.: 2700, nebo pomocí portálu Darujme.cz na tomto webu.

QR platba:

Drazí bratři a sestry v Kristu,
srdečně vás zdravím z Keni a děkuji za vaše modlitby, podporu i zájem o dění zde. Je pro mě velkým povzbuzením vědět, že na tuto službu nejsem sama a že ji neseme společně.
Ráda bych se s vámi podělila o několik novinek z posledních měsíců. Velkou radostí pro mě je, že se podařilo posunout proces vyřizování mého druhého občanství. Už mám čekací lístek na novou občanku pro cizince a věřím, že v době, kdy budete číst tyto řádky, ji budu mít již v rukou. Následně budu moci požádat o keňské občanství jako druhé vedle českého, které si samozřejmě ponechávám. Tento krok mi do budoucna výrazně usnadní dlouhodobou službu i každodenní život zde.

Pokračuje také služba ve věznicích v Kitale a Eldoretu, kterou konáme společně s místní letniční církví. Pravidelně navštěvujeme jak ženskou, tak mužskou věznici. Do ženské věznice se nám podařilo dopravit šicí stroj. Vězenkyně na něm mohou vyrábět různé výrobky, které následně prodávají v obchůdku provozovaném přímo věznicí. Mohou si tak alespoň částečně přivydělat a získat dovednosti, které budou potřebovat po návratu do běžného života.

Podobně i v mužské věznici mají odsouzení možnost vyrábět kvalitní mahagonový nábytek určený k prodeji. Vedení věznice nás nedávno požádalo o pomoc se zajištěním volejbalového a fotbalového míče pro vězně. Přesto zde chybějí mnohem základnější potřeby. Mnozí vězni totiž nemají ani spodní prádlo, pantofle nebo základní hygienické potřeby. Podle možností se proto společně s místní církví snažíme pomáhat i v těchto praktických oblastech.

V minulém dopise jsem se zmiňovala o připravovaných svatbách. Dnes už mohu napsat, že dvě z nich úspěšně proběhly a dalších šest je naplánováno do konce letošního roku. Každá svatba je zde krásným kulturním zážitkem. Překvapilo mě, že hosté neseděli společně u jednoho slavnostního stolu, jak jsme zvyklí u nás, ale byli rozesazeni po mnoha menších stolcích a skupinkách. Na této dvojité svatbě mě zaujala bohatá balónková výzdoba i nádherné svatební kytice, avšak jen z umělých květin. Nevěsty je po obřadu vůbec neházely mezi svobodné dívky, ale odnesly si je domů jako vzácnou památku.

Důležitou součástí mé služby je i nadále vyučování v místní církvi. Kurzy, o kterých jsem psala minule, pokračují. Každý týden nyní probíhá výuka biblických principů sexuální výchovy, kurz péče o děti i semináře zaměřené na řešení manželských problémů podle biblických rolí muže a ženy. Je nesmírně povzbudivé vidět, že Boží slovo přináší konkrétní ovoce. Díky těmto setkáním se již podařilo pomoci dvěma manželstvím, která byla v hluboké krizi a směřovala k rozpadu.
Nově se také otevírá možnost nového projektu online školy při naší místní církvi. Škola by měla poskytovat vzdělávání dětem od začátku povinné školní docházky, která je zde již od tří let věku, až po dokončení středoškolského studia. Místní církev přitom již provozuje vlastní vysokou teologickou školu, na které je možné získat i doktorský titul. Věříme, že rozšíření vzdělávání o děti a mládež v našem městě bude dalším významným krokem pro budoucnost celé komunity.

Rozvíjí se také oblast zemědělství. Zahájili jsme jednání s místními farmáři o pěstování plodin v bio kvalitě, bez geneticky modifikovaných organismů a s využitím čistě přírodních postupů. Společně s místními farmáři chceme navázat na tradiční hospodaření využívající přírodní hnojiva, například od slonů, koní nebo oslů. Právě návrat k přirozenému způsobu hospodaření může být cestou ke zdravější produkci i větší soběstačnosti zdejší komunity.
V samotných začátcích je také nový podnikatelský záměr, který by mohl vytvořit pracovní příležitosti pro členy místní církve. Jednáme o možnosti otevření bio restaurace v prostorách čerpací stanice. Restaurace by odebírala suroviny od místních farmářů a nabízela nejen tradiční keňská jídla, ale také pokrmy z Ugandy, Rwandy a dokonce i českou kuchyni. Místní už znají a velmi si oblíbili například řízek, guláš nebo čočku.
Součástí projektu by měl být i obchod s africkými suvenýry a uměleckými výrobky od sestry Joy z ugandské Jinji. Joy již řadu let provozuje obchod s ručně vyráběnými výrobky a z jeho výtěžku živí čtyři sirotky, které přijala do své péče. Některé její výrobky se nám daří čas od času dovážet také do České republiky a jejich prodejem zpětně podporujeme právě děti, kterým Joy dává domov.
Děkuji vám všem, kteří na nás myslíte ve svých modlitbách. Každý den zde znovu vidím, že Bůh působí nejen skrze velké projekty, ale především skrze obyčejné skutky lásky, věrnosti a služby. Prosím, modlete se za moudrost při všech nových rozhodnutích, za otevřené dveře pro evangelium, za rodiny, kterým sloužíme, za věznice, školy i připravované projekty a také za sílu a Boží vedení do dalších měsíců.
Ať vás všechny Pán bohatě provází a žehná vám.

Vaše Radomíra Rusínová

Radčinu službu můžete finančně podpořit na účtu NFKMS: 577409193/0300, var. s.: 2800, nebo pomocí portálu Darujme.cz na tomto webu.

QR platba:

Poslední zprávy od Radky:

• Od věznic po školy – služba Radky Rusínové přináší naději
• Radka Rusínová hlásala v Keni evangelium ve vězení
• Radka Rusínová chystá křesťanskou konferenci
• Radka Rusínová se v Keni znovu stěhuje
• Keňské děti v péči Radky Rusínové úspěšně studují

Milí přátelé a přímluvci, zdravím vás a po dlouhé době se vám znovu ozývám zprávami o mojí službě a o situaci v Izraeli. Jako každý rok naše organizace i v roce 2024 a 2025 vždy v průběhu války pořádala celosvětové dvoutýdenní svolání věřících k modlitbám v Jeruzalémě v průběhu podzimních biblických svátků. V obou letech navzdory velkému organizačnímu úsilí se zúčastnilo jen 300-400 delegátů z celého světa. Mnohým účastníkům byly v důsledku války i opakovaně zrušeny lety, další zadržela ze strachu rodina apod. Přesto jsme prožili mnoho Božích zázraků, o kterých ohledně cestování delegáti vydávali v průběhu programů svědectví.

Jedním z nich bylo v den začátku konvokace zrušení letů etiopské letecké společnosti, která létala nejdéle. To zablokovalo desítky našich afrických delegátů, kteří se proto z různých afrických zemí shromáždili právě v Etiopii, aby se dostali do Izraele. Požádali jsme o pomoc naše africké vedoucí. Jeden z nich zavolal řediteli letecké společnosti. Požádal ho o vypravení zvláštního letu pro naše delegáty a zeptal se ho, jestli chce, aby Etiopie byla požehnáním nebo prokletím ohledně vztahu k Izraeli a vysvětlil mu, co o tom říká Boží slovo. V probíhajících strážích a na programech se delegáti modlili za duchovní průlom v této situaci. Nakonec ředitel společnosti souhlasil s tím, že chce pro Etiopii Boží požehnání a nechal vypravit zvláštní letadlo pro africké delegáty, kteří letěli modlit se za Izrael.

Dalším velikým zázrakem byla Boží ochrana Izraele v době druhého velkého íránského útoku 1. října 2024 těsně před začátkem konvokace. Část našich delegátů, většina vedoucích a všichni krátkodobí dobrovolníci už byli v té době v Jeruzalémě. Irán zaútočil podruhé. (Poprvé takto masívně zaútočil v 13.–14. 4. 2024 historicky bezprecedentním přímým útokem 170 dronů, okolo 30 řízenými raketami a 120 balistickými raketami najednou. Izraeli se podařilo s pomocí sofistikované obrany a spojenců většinu raket a dronů včas sestřelit, takže škody vzhledem k rozsáhlosti útoku byly minimální a jen jeden civilista těžce zraněný.) Tentokrát Irán vyslal kolem 180 raket, zemřel jeden Palestinec a byly poškozeny domy a zřejmě některé základny. Jedna část našich lidí prožívala tento útok v hotelu Ramat Rachel, my všichni dobrovolníci jsme byli v domě modliteb na Olivové hoře, odkud jsme letící hořící objekty mohli krátce přímo zahlédnout, než nás zavolali do bezpečnější části domu. Byl to hodně zvláštní prožitek. Delegáti a vedoucí později vyprávěli, jak v prostorách hotelu vymezených k úkrytu všichni společně chválili Boha Izraele a přítomný rabín se na ně usmíval. V domě modliteb se z několika desítek lidí spontánně vytvořily skupinky v různých koutech suterénních prostor, kde jsou zesílené zdi. Modlili jsme se, zpívali a chválili Boha, zatímco nám doslova nad hlavami lítaly rakety a Jeruzalémem hučely sirény. V obou těchto letech jsem také byla součástí týmu několika desítek harfistů, který sloužil na konvokacích v chválami v několika vystoupeních.

Během konvokace 2025 jsme uspořádali výstavu kopií obrazů Václava Lamra přímo v sále, kde probíhal hlavní program. Vedoucí Kate Hess mě pověřila projektem shromáždění financí v ČR na pokrytí nákladů na cestu a pobyt kurátorky výstavy Marie Lamrové a jejího průvodce. Realizací tohoto projektu jsem strávila letní dovolenou a s podporou i řady z vás, kteří jste přispěli, se výstava mohla uskutečnit. Chci vám za sebe i náš tým, který se na organizaci výstavy podílel, za veškerou finanční i modlitební podporu poděkovat.

V roce 2024 jsem si kvůli válce dovolenou nevzala a v roce 2025 jsem byla na dovolené nadvakrát v době příměří na jednotlivých frontách. Na podzim roku 2025 jsem dovršila výročí 20 let služby v Izraeli. Od začátku roku 2026 jsem začala službu vedení domu modliteb v Ejlatu postupně předávat Kristýně z České republiky, která rok předtím už absolvovala vzhledem k trvalému kritickému nedostatku lidí poměrně náročný výcvik v modlitebním domě JHOPFAN v Jeruzalémě. Já jsem zůstala a pokračuji v domě modliteb v Elitu jako strážce. S ohledem na věk (73), délku služby a zdravotní stav jsem se rozhodla se souhlasem vedení zkrátit svůj úvazek na 7 měsíců v roce, pokud to situace v Izraeli dovolí, protože vnímám potřebu delšího souvislého odpočinku k obnově sil. Můj plánovaný odlet byl koncem března, ale zrušili mi letenky kvůli obnoveným masívním raketovým útokům ze severu i z jihu, a nakonec jsem odletěla až koncem dubna.

Koncem února a v březnu letošního roku Izrael a USA společně zaútočily na Írán s cílem zamezit konečnému stadiu nukleárního vyzbrojení Íránu a zničit raketové základny. Írán odpověděl mimo jiné intenzivními raketovými útoky na Izrael. Někdy se mě lidé ptají, jak to tam v Eilatu prožíváme. Během tohoto posledního vývoje jsme se museli zdržovat nejen my, ale obyvatelé celého Izraele v bunkrech nebo v jejich blízkosti. Prostřednictvím aplikace v mobilu jsme byli my v Eilatu informováni o útoku několik minut před zazněním sirény, takže jsme měli dostatek času na přesun do bunkru – místnost v bytě se zesílenými stěnami, která je jinak mým pokojem. Ale ve středním Izraeli a na severu, kde byly raketové útoky z mnohem kratší vzdálenosti z Libanonu, mají lidé na takový přesun do bezpečí – bunkry jsou převážně v suterénu domu nebo venku jako veřejný prostor – asi jen něco kolem 30 vteřin po zaznění sirény. A pokud my v Eilatu jsme měli sirénu maximálně 3–4x za 24 hodin, oni ji měli i 30x, takže často v bunkru zůstávali přes noc i během dne řadu hodin. Kromě delšího omezení pohybu venku jsme v komunitě neprožívali v ničem nedostatek. Zásobování v obchodech, vodou, elektřinou nikdy nebylo narušeno. To trvalo 40 dní, než začala první jednání o příměří mezi USA a Íránem, která trvají doposud. Pokračujeme v modlitbách za Boží vítězství pro Izrael, ale také za osvobození národů Íránu a Libanonu, které jsou rukojmími vražedného režimu v Íránu prostřednictvím Íránem vyzbrojených a udržovaných teroristických organizací Islámských revolučních gard a Hizballáhu. Bez ohledu na intenzitu války a vysokou míru existenčního ohrožení Izraele můžeme svědčit o Boží nadpřirozené ochraně a s ní souvisejících zázracích, o kterých se často dozvíme ze zpráv.

Během dovolené jsem se zúčastnila setkání k celonárodním modlitbámv Betlémské kapli v Praze a vyhlížím v srpnu pochod pro Ježíše v Praze. Také jsem na pozvání navštívila konferenci o současně situaci v Izraeli, kterou pořádala pobočka ICEJ v Bratislavě, zakončené druhý den koncertem izraelských písní v podání více skupin. Byla jsem také pozvaná do prostor poslanecké sněmovny v Praze, kde pořádala Česká společnost přátel Izraele s mezinárodní účastí delegátů z asi 20 států 14. 5. slavnostní setkání na počest Státu Izrael a svátku Dne Jeruzaléma. Pokračujeme v modlitbách za přesun české ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma jako akt politické podpory Izraele. Na pozvání bývalého dobrovolníka a kolegy, ukrajinského pastora, který má sbor v Paříži, jsem se mohla zúčastnit obrovského pochodu pro Ježíše v Paříži a troubit na šofar. Anatolij mi také zajistil službu ve dvou sborech v jednom dni, kde jsem měla slovo o naší duchovní zodpovědnosti za Izrael a vedení obou sborů k modlitbám za židovský národ.

Alena Krausová

Službu Aleny Krausové můžete finančně podpořit na účtu NFKMS: 577409193/0300, var. s.: 1400, nebo pomocí portálu Darujme.cz na těchto webových stránkách.

QR platba:

Poslední zprávy od Aleny:

• Naše misionářka v Izraeli Alena Krausová zaučuje nástupkyni a pokračuje ve své službě i pod palbou raket.
• Rozhovor s naší misionářkou v Izraeli Alenou Krausovou
• Alena Krausová uprostřed války v Izraeli pokračuje ve své službě
• Zprávy od Aleny Krausové z Izraele
• Alena Krausová se vrátila do Izraele

Zdravím vás z Nairobi a posílám vám zprávu o dětech i o své službě. Od začátku roku školím pastory z různých oblastí Keni, přičemž jsem začal přímo v Nairobi. V současné době vedu jako mentor skupinu 20 pastorů, které jsem vyškolil ve čtvrti Matopeni v Nairobi. Měl jsem také tu čest vyškolit 33 pastorů a církevních vůdců ve městě Luanda, které leží asi 40 kilometrů od Kisumu. Tito pastoři a lídři nemají žádné formální teologické vzdělání, přesto slouží Božímu lidu. Školení jim otevřelo oči a ukázalo jim, jak moc je základní teologické vzdělání potřeba. Už dříve si přáli nějaký kurz absolvovat, ale tehdy to nebylo možné. Sami potvrdili, že toto školení bylo velmi praktické a pomohlo jim pojmenovat několik slabých míst v jejich dosavadní službě. Další skupinu 20 pastorů a církevních vůdců jsem vyškolil v Nakuru. V tomto městě jsem takové školení pořádal vůbec poprvé. I zdejší lídři se naučili nové věci. Kurz probíhal přímo v tamním slumu Pondamali.

Služba mezi Masaji také pokračuje velmi dobře. Nedávno jsme ordinovali tři pastory z našich církví, kteří tak získali nový titul. Nyní jsou z nich reverendi, což jim udělalo obrovskou radost.

Pokud jde o děti podporované českými dárci, ve školách se jim daří dobře. Žádné z našich dětí nezasáhly studentské nepokoje, které se v některých školách objevily.

Mešak Okumu

Mešakovu službu můžete podpořit na našem účtu 577409193/0300 s var. symbolem 600 (vlastní Mešakova služba) nebo 610 (podpora sirotků). Též můžete využít portál Darujme.cz na této stránce.

QR platba:

Poslední zprávy od Mešaka:

• Mešak Okumu vyškolil další desítky vedoucích pro službu těm nejpotřebnějším
• Mešak Okumu se v Keni věnuje službě masajským ženám
• Jak služba našeho misionáře stála u počátku proměny celé komunity
• Mešak Okumu byl nemocný, před nemocí stihl několik nových seminářů pro vedoucí
• Mešak Okumu založil dětskou školku

Naši misionáři v Nikaragui rodina Klingerových nutně potřebují „nové“ ojeté terénní auto, které by jim umožnilo pokračovat v jejich službě místním domorodým komunitám. Jejich současná stará Toyota už opravdu dosluhuje. Protože část financí už Klingerovi mají, vyhlašujeme sbírku na zbývající potřebnou částku ve výši cca 200 000 Kč.

Na auto můžete přispět na učet NFKMS č.ú.: 577409193/0300 s var. symbolem 2200. Do zprávy pro příjemce napiště prosím „Auto pro Klingerovy“. Děkujeme za vaši štědrost!

QR platba:

Na přelomu dubna a května jsme podnikli menší dvoutýdenní výpravu na naši misijní základnu mezi vesnicemi Ayii a Ame. Náš milý biskup Bernard nám opět poskytl svůj dům na samotě v buši blízko bývalého uprchlického tábora, kde budujeme misijní základnu. Máme tam 1 km2 území s roztroušenými ruinami zarostlých dřevinami, trním a trávou. Jednu přízemní budovu jsme opravili už v roce 2016, poté se ale zhoršila bezpečnostní situace, a až loni jsme měli příležitost poprvé ji využít pro biblické vyučování. V srpnu zde plánujeme uspořádat další vzdělávací biblickou konferenci pro místní služebníky.

Co je na místě nového? Pokračuje rekonstrukce další školní budovy. Je to přízemní blok se třemi třídami, každá 6 x 8 m. Zedníci začali ruiny dozdívat už vloni, kvůli silným dešťům museli práci na podzim přerušit. Náklaďák s cihlami zapadl v blátě, cihly vyklopili u cesty, aby auto mohlo vyjet. Doprava materiálu je extrémně drahá. Litr benzínu v přepočtu za víc jak 100 Kč. Nejbližší benzínka 100 km. Naši proto začali cihly vyrábět sami. Půl kilometru od staveniště u potoka uplácali z hlíny cihly a vypálili je v milíři. Máme tedy vlastní cihelnu! Do léta by mělo být dozděno. Pokud nestihnou dokončit i střechu, tak je v plánu provizorní střecha z plachet, abychom v domě mohli už v srpnu vyučovat.

Jednoho dne nás navštívila delegace 4 učitelů. Usedli jsme pod tamaryškem a vyslechli jejich prosbu. Vysvětlili nám, že mají v Ame asi 100 školních dětí, ale nemají školu a učitelé nedostávají plat. Tak jestli by děti z Ame mohly chodit do školy, kterou stavíme (3 km pro ně není daleko) a oni že by v té škole učili, a jestli bychom mohli pomoci finančně i na platy pro učitele. V Africe taková jednání probíhají důkladně a obřadně a zaberou spoustu času… takže když to zkrátím: Dohodli jsme se! Teď, když to píšu, už máme sponzora, který slíbil darovat finance na platy 7 učitelů na jeden rok. Pro představu: plat učitele je v přepočtu asi 20 Kč na den.

Měli jsme ale podmínku, že vesničané z Ame (hlavně rodiče školních dětí) pomůžou manuálně při budování školy. Takovou pomoc učitelé hned na místě přislíbili. Máme naději, že v prvním bloku se třemi třídami už by se od září mohlo učit. V plánu jsou ještě další dva bloky po třech třídách. Naši školu by tedy začaly navštěvovat děti z Ame, a dá se předpokládat, že škola přitáhne i další rodiny, které se začnou vracet z uprchlických táborů v Ugandě a usídlí se v okolí. V Jižním Súdánu je školní rok rozdělen na trimestry. Prázdniny tak vycházejí zhruba na prosinec, květen a srpen. V těchto třech měsících by tak pro nás vznikla „okna“ pro biblické vyučování. Můžeme tak ve stejných budovách střídat základní školu pro děti a o prázdninách biblickou školu pro dospělé. Stejně dosud nemáme kapacitu na to, abychom nabídli celoroční výuku na úrovni teologického semináře. Krátkodobé biblické kurzy během jejich školních prázdnin se jeví jako ideální kombinace.

Díky Bohu, tentokrát jsme nezaznamenali žádný ozbrojený konflikt. Narazili jsme na jiný problém. Jižní Súdán je podle statistik nejzkorumpovanější stát světa. Je tomu tak. Kolikrát jsme museli platit výpalné, to raději ani psát nebudu.

Zahájili jsme přípravy větší „vyučovací“ výpravy letos v srpnu, nejspíše v termínu 12. – 25. 8. 2026. Rádi bychom využili náš „rozestavěný“ areál v osadě Kit2.

Službu v Jižním Súdánu můžete podpořit na našem účtu 577409193/0300 s var. symbolem 3300. Též můžete využít portál Darujme.cz na této stránce.

QR platba:

Poslední zprávy z projektu:

• Proběhla další přípravná cesta do Jižního Súdánu
• Tým českých křesťanů znovu vyučoval v Jižním Súdánu. Za humny se střílelo.
• Čeští křesťané se znovu chystají do Jižního Súdánu
• Čeští křesťané znovu vyučovali v Jižním Súdánu
• Připravuje se nová cesta do Jižního Súdánu

V létě navštíví Česko naši misionáři v Nikaragui manželé Klingerovi. V rámci své návštěvy budou mít také programy v různých českých církvích. Pokud byste se s nim chtěli někde setkat, níže uvádíme jejich rozvrh:

V březnu t.r. navštívil ředitel NFKMS Michal Klesnil naše misionáře v Nikaragui manžele Klingerovy, kteří tam slouží již šestnáctý rok:

Stojím na malém hřbitůvku v zapadlé vesnici Haulover na karibském pobřeží Nikaraguy. Je na něm několik pečlivě udržovaných náhrobních kamenů. Ty kameny mi svým provedením něco připomínají. Už jsem takové někde určitě viděl. Přistupuji k prvnímu a čtu: „Anna Theodora Ziock, narozena 1850 v Herrnhutu, dokončila pozemský život 1880 zde.“
Běhá mi mráz po zádech, když si uvědomím, v čích stopách tady kráčíme. Na náhrobku je odkaz na verš Izajáš 26,19: „Tvoji mrtví ožijí, moje mrtvoly vstanou. Probuďte se a jásejte, obyvatelé prachu, protože tvoje rosa je rosou světla úsvitu a země vyvrhne nebožtíky.“

Ano, Anna, která jako třicetiletá položila svůj život na misii, vstane z mrtvých právě zde. Když si náhrobek přečtou naši nikaragujští společníci Candido, Ricardo a Alonso, něco se s nimi stane. Do té doby veselí a bezstarostní latinos najednou zvláštně zvážní. A po celý zbytek dne nepřestanou mluvit o tom, že právě u náhrobku jim Bůh zjevil, že mrtví přece nejsou mrtví. Že pořád žijí. A že my jsme součástí jejich odkazu.

Už při své první návštěvě našich misionářů manželů Klingerových před osmi lety jsem si všiml zvláštní úcty k „Moravian Church“ v Nikaragui. Ale tentokrát mě to provázelo na každém kroku. Skoro k každé vesnici najdete kostel moravské církve. V Puerto Cabezas jsme najednou stáli před pomníkem Jana Husa. V ještě zapadlejší vesničce Ariswatla nám starý pán ukazoval jako svou nejvzácnější relikvii tričko s Janem Husem. Když se někde přiznám, že jsem ze země původních Moravanů, mám úctu zaručenou. A já si znovu a znovu uvědomuji, že mám tu čest být součástí odkazu něčeho slavného a trvalého. Něčeho, na co již šestnáctým rokem navazují právě naši misionáři Klingerovi.
Navštívil jsem je v únoru tohoto roku. Zbyněk, Pavla a jejich patnáctiletá dcera Eliška, která se jim narodila až na misii, se usadili se v horském městě Jinotega na severu země. Tady se snaží skrze přátelské vztahy zvěstovat evangelium místním lidem. V posledních letech se tu Pavle otevřely dveře do místní křesťanské rozhlasové stanice. Každou sobotu má živé hodinové vysílání od 10 do 11 dopoledne. (to je v Čechách od 17-18 večer). Pořad se jmenuje Radost v Božím slově. Navíc od pondělí do pátku ve stejný čas připravuje dvojjazyčný španělsko-miskito pořad Sturka Yamni, což je v jazyce miskito „dobré zprávy“. Pořad má dobré ohlasy a v poslední době se Pavle stává, že ji lidé osloví třeba v obchodu a říkají: „Váš hlas znám z rádia!“ Stanici si můžete poslechnout i u nás na adrese https://radioadoracionlapastora.com.

Tím se už ale dostáváme k hlavní náplni jejich služby. Od začátku mají na srdci jednu z komunit původních středoamerických obyvatel, indiány kmene miskito. Vyjíždějí (v poslední době hlavně Zbyněk) mezi ně do jejich vesnic, zvěstují jim evangelium, modlí se za nemocné, vyhánějí démony a snaží se mezi nimi zakládat nové církve. Dříve se služba odehrávala v pralesech v povodí řeky Coco, v posledních letech se jim ale otevřely nové dveře v komunitách na karibském pobřeží. A na jednu takovou cestu jsem se Zbyňkem a několika místními pomocníky vyrazil i já.
Začali jsme mnohahodinovou cestou autobusy do přístavu Puerto Cabezas alias Bilwi. Každý s velkým lodním pytlem, navíc táhneme ještě tři balíky s Biblemi. Autobusy jsou převážně bývalé americké školní. Co jim chybí na technickém stavu, to je vynahrazováno nablýskanou karoserií a v noci bezpočtem blikajících žároviček. Řidiči rádi jezdí rychle a veškeré dopravní předpisy jsou vnímány pouze jako nezávazná doporučení. Latinos také neznají pojem „soukromý prostor“. V letadle do Managuy se to nejdřív projevilo tím, že šly nahoru všechny opěrky mezi sedadly. V autobuse, a koneckonců i kdekoli jinde, je to ještě vylepšeno o hlasité telefonování, samozřejmě se zapnutým reproduktorem, a neustálou (velmi hlasitou) reprodukci hudby z telefonů těch, kdo právě nikomu nevolají. Sice jsem dostal zvláštní Boží milost to vydržet, ale stejně si říkám, jestli nějak podobně nevypadá peklo pro introverty. Ale abych jenom nekritizoval, na rozdíl od tuzemských poměrů jsou latinos jinak převážně usměvaví a pohodoví lidé.

V Puerto Cabezas se setkáváme s místním spolupracovníkem Candidem. Jsme ubytovaní u jeho rodiny. Každý v jednom nejlepším pokoji, přičemž jejich původní obyvatelé spí v předsíni na zemi. Ta pohostinnost je skutečně zahanbující a člověk si to musí srovnávat s tím, čeho jsme v tomto ohledu schopni my Evropané. V průběhu pobytu zažijeme další nikaragujskou specialitu – návštěvu „vykuřovačů“. Jak se na komunistickou vládu sluší a patří, všechny problémy země je třeba řešit direktivně a kolektivně. A pokud se v obytných domech vyskytuje škodlivý hmyz (jako že vyskytuje), problém je řešen pravidelnými návštěvami zakuklených vládních zaměstnanců s maskami na obličeji a podivnými přístroji v rukou, kteří jako by vypadli ze steampunku. Z přístrojů se line dusivý kouř. Kouř pravděpodobně docela dobře hubí hmyz, ale nikdo moc nepátrá po tom, jak je zdravý pro lidi, domácí zvířata či uskladněné potraviny. V jinotece se daří Klingerům převážně předstírat, že nejsou doma, a neotvírat, ale tady jsme byli zastiženi v otevřených dveřích. Tak jsem si vzpomněl na pohádku Lotrando a Zubejda a česky jsem pronesl k vetřelci „Zmiz smraďochu!“ Kupodivu se otočil o odešel.

Příští den se setkáváme s dalšími spolupracovníky, kormidelníkem a majitelem našeho člunu Alonsem, a také s Ricardem. Nakupujeme potraviny a benzin na cestu a nakonec vyrážíme. Po přímořských řekách a kanálech, a občas také po otevřeném moři, od jedné vesnice k druhé. Člun má na délku nějakých 10 metrů, vzadu silný přívěsný motor, a zejména cesta po moři je docela adrenalin. Nikdo samozřejmě neřeší takové zbytečnosti jako třeba záchranné vesty. Skáčeme po vlnách, a kdyby to Alonso jednou špatně vypočítal a převrhli bychom se, moc to na záchranu nevypadá. Ale prý se tak utopí jen pár lidí ročně.
Služba ve všech vesnicích vypadá podobně. Ubytujeme se u místního „člověka pokoje“ (dost často známého či rodinného příslušníka), na verandu si pověsíme hamaky na spaní, něco zaplatíme za přípravu jídla z našich zásob, ze kterého se nají i zbytek rodiny, a pak vyrážíme mezi místní obyvatele. Chodíme od domu k domu, zvěstujeme evangelium, modlíme se za nemocné a démonizované, rozdáváme Bible a také USB s nahraným biblickým vyučováním v jazyce miskito. Občas někdo vyjádří přání přijmout Ježíše, a s tím se pak bratři modlí modlitbu přijetí. Obecně, návštěva není vnímána jako nemístné obtěžování, ale jako prokázání cti obyvatelům domu. Pokud některý dům vynecháme, jeho obyvatelé se cítí ukřivděni. Většina lidí je bez problémů otevřena rozhovorům o víře a nevidí na tom nic divného. Vždyť se přece jedná o důležitou věc. No, a pokud se ve dveřích objeví „moravian originale“, tedy já, tak to je teprve událost!

Večer se pak promítá film Ježíš v jazyce miskito – buď v církevní modlitebně, nebo venku pod širým nebem. Na promítání pokaždé přijde několik desítek lidí, zejména žen a dětí. Zbyněk to má vychytané, všechno je maximálně jednoduché a účelné. Malý, ale výkonný dataprojektor s vlastním akumulátorem, pamětí a reproduktorem. Prostěradlo na promítání. A pak už jen moc Ducha Svatého. Na závěr filmu má některý z domorodých spolupracovníků krátké evangelizační kázání s výzvou, na kterou se obvykle přihlásí kolem 10–20 lidí. Nejsem schopen posoudit, kolik z nich se opravdu znovuzrodí. Ale někteří zjevně ano, protože ve spolupráci s místní církví takhle už vzniklo několik nových místních sborů. A když pak jdeme večer za svitu baterek temnou vesnicí spát, slyšíme z oken některých domů přehrávat USB s biblickým vyučováním.

Zbyněk říká: „Místní se často ptají: Co jste přivezli za projekt? Jsou zvyklí od jiných křesťanských organizací, že se místním něco přiveze anebo se třeba ve vesnici něco začne stavět. Já to neodsuzuju, ale sám takhle fungovat nedokážu. A ani na to nemám peníze. Přivážím lidem jenom Ježíše. Evangelium a jeho moc. Někdo se uzdraví, někdo je vysvobozený a někdo se obrátí. Snažím se budovat síť místních spolupracovníků, kteří se mnou můžou jezdit a navazovat na mou službu. Samozřejmě, už jsme se párkrát spálili, a spolupracovníci neodolali lákadlům peněz nebo jiných pokušení. Ale to se koneckonců stávalo i apoštolu Pavlovi.“
A já koneckonců nemůžu než souhlasit. Zbyňkův model služby je tomu Pavlovu opravdu hodně podobný. Nemám rád církevní tituly a zejména křesťany rozdávající vizitky „Apoštol XY“. Ale možná by tento titul patřil Zbyňkovi víc než mnohým jiným.

Na lodních přesunech mezi vesnicemi můžu vnímat také krásnou přírodu pobřežních mangrovových lesů. Potkáváme volavky, pelikány, želvy, krokodýly, kolibříky či krásné velké motýly. Naneštěstí ale také všudypřítomné odpadky. A když už mluvím o těch biblických modelech, tak místní se živí hlavně rybařením. Rybu máme k snídani, k obědu i k večeři. Ve vesnicích potkáváme rybáře spravující sítě, a já jen čekám, kdy někoho vyzveme „zanech své sítě a staň se rybářem lidí.“
Postavení miskito mezi většinovou nikaragujskou populací se dá přirovnat k postavení Romů u nás. Jsou považováni za méněcenné a podle toho se s nimi zachází. To, že s nimi my bílí jednáme jako se sobě rovnými, je pro ně velká věc. Při loučení mi to Candido řekne se slzami v očích. A co mě nadchlo, tito indiáni sice nenosí čelenky, ale skutečně říkají „howgh“!
Nerad bych to ale příliš odlehčoval. Jeden den mi Zbyněk ukazuje fotku sympatického usměvavého mladého muže. Říká: „To je evangelista místní církve, který také jezdil do stejných komunit na řece Coco jako my.“ Pak přejede prstem na další obrázek. I na tom je stejný muž. Ale tentokrát se zkrvaveným tělem a ležící mrtvý na zemi. „Vjeli do peřejí a převrátila se jim loďka.“
Taky si ty peřeje na Coco pamatuji. Misie není lehké živobytí, a Klingerovi musí snášet hodně tlaků. Od státních orgánů, skrze rasismus většinových Nikaragujců, kteří nemají příliš rádi bílé a všechny považují za „gringos“ čili Američany, a také od duchovního světa. Satanovi se opravdu nelíbí, když někdo zvěstuje evangelium, a dává to jasně najevo. Jen při tomhle výjezdu se druhý den po našem odjezdu z Jinotegy na dvoře za domem Klingerových během noci naprosto nevysvětlitelně zlomil několik metrů vysoký kaktus. A po dalších několika dnech se stejně nevysvětlitelně na jejich autě odlomil masivní přední nosník světel. A dějí se i horší věci. Před rokem se Zbyněk vrátil z podobného výjezdu se zlomenou nohou. Nebudu ale uvádět podrobnosti, jak se to stalo, protože by tomu stejně většina lidí nevěřila. Buď by patřili k většině křesťanů, která v existenci démonů ve skutečnosti nevěří a nepočítá s nimi, anebo ke zbývající menšině, která v démony věří, ale odmítá připustit možnost, že by mohli být někde jinde než „pod našima nohama“.
My Češi (a samozřejmě Moravané) máme někdy tendenci sami se podceňovat a vidět se jako bezvýznamní. Ale v Nikaragui naši předkové zasadili něco vzácného a trvalého. A je velká čest a výsada, že skrze Klingerovy se na tom můžeme podílet i dnes.

Michal Klesnil, ředitel NFKMS

Službu Klingerových můžete podpořit na našem účtu 577409193/0300 s var. symbolem 2200. Též můžete využít portál Darujme.cz na této stránce.

QR platba:

Poslední zprávy o Klingerových:

• Vyhlašujeme sbírku na auto pro misionáře Klingerovy
• Klingerovi v ČR
• S Klingerovými v Nikaragui po stopách moravských misionářů
• Navštívili jsme Klingerovy v Nikaragui
• Zbyněk Klinger kázal evangelium v komunitě San Juan