Naše misionářka „Markéta“ vypráví o svrchovaném Božím jednání ve svém životě:
Do Berlína jsem za svou afghánskou kamarádkou Hamíde jela párkrát během návštěv ČR, když jsem ještě bydlela v Řecku. Už tehdy jsem si říkala, že bych tam pak mohla jezdit častěji, až budu tady, čtyři a půl hodiny z Florence, vzhledem k celkové rozloze Německa to není špatné! Těšila jsem se na spolupráci s finskou misionářkou, s níž jsem se seznámila loni v létě. To se bohužel neuskutečnilo, musela se z rodinných důvodů vrátit zpátky do Finska.
Tak jsem si vzpomněla, že vedoucí našeho athénského domu modliteb se zmiňoval o podobném projektu v Berlíně, a vyžádala jsem si kontakty. K mému překvapení jsem zjistila, že už odtamtud dva lidi znám, Olafa a Klaudii! Manželský pár ve středních letech, on se spoustou fléten a ona s nasazením pro modlitby, byli v Athénách na týden, když tam Lighthouse začínal měsícem intenzivních 24/7 modliteb a chval. Když jsem se s nimi teď setkala v Berlíně, teprve tehdy jsem zjistila, jak moc mají rádi Řecko. Pravidelně tam jezdí a modlí se za něj, Olaf tam totiž v mládí studoval. Cítila jsem se s nimi jako doma, úplně chápali, co mi v naší části Evropy po životě v Řecku schází… O perské chvály v rámci berlínského modlitebního hnutí nakonec vedení nějak neprojevilo zájem, ale Bůh si moje hledání použil, abych našla nové přátele, a to nejen tyhle dva.
Když jsem za nimi jela poprvé, zrovna se pár dní předtím „náhodou“ na zastávce městského vlaku seznámili s afghánskou ženou. Ani oni ani ona přitom nemají ve zvyku se jen tak dávat do řeči s cizími lidmi, ale ona potřebovala pomoct ohledně výluky, chvilku si povídali a ona je pak pozvala na další víkend na večeři. Takže jsme k Faríbě na návštěvu dorazili všichni tři a pro ni bylo milým překvapením, když jsem namísto němčiny spustila persky.
Chvíli jsme povídali a seznamovali se, Faríba občas odběhla do kuchyně, kam mi dokonce dovolila ji doprovodit a při vaření si s ní povídat, tak jsem jí vyprávěla něco ze svého života. K večeři jsme měli tradiční afghánské kábulí (rýže se smaženou mrkví, rozinkami a jehněčím), zatím nejlepší, jaké jsem kdy jedla, a pak přišel zlatý hřeb večera: Klaudia vyprávěla své svědectví, já jsem tlumočila. Když skončila, Faríba se podívala na Olafa a zeptala se: „A vy?“ Takže vyprávěl i on. Potom jsem vytáhla kytaru a zpívala pár perských chval. Bylo vidět, jak si to Faríba užívá. Když už jsem se chystala skončit, vnímala jsem, že mám ještě jednu konkrétní píseň o pokoji. K mému údivu se ke mně Faríba přidala! Když byla v Íránu, měla prý křesťanskou kamarádku, která hrála na kytaru…
Opět jsem v údivu nad tím, jak detailně a svrchovaně Bůh vede naše kroky, že jsem se mohla seznámit s touhle ženou a v jejím pokoji v uprchlické ubytovně zpívat její oblíbenou písničku, která mluví o Božím pokoji.
„Markéta“
