V březnu jsem byl znovu v Zakarpatské oblasti na Ukrajině. Původně se mnou měl jet i další bratr, ale nakonec jsem jel sám. Byl to můj osmý „válečný výjezd“ od března 2022. Situace na Ukrajině mně výjezd od výjezdu připadá složitější a lidsky beznadějnější. Z mého pohledu zůstává naděje jen v Bohu. Na hřbitovech přibývá padlých, mnozí se z války vracejí jako invalidé, psychicky zničení, ekonomická situace se zhoršuje. V některých vesnicích nakupujeme a rozdáváme potraviny, aby lidé netrpěli hladem. Uprostřed toho všeho jsem zakoušel Boží jednání a projevy Jeho moci.
V první půlce výjezdu jsem měl možnost kázat a modlit se za lidi v ukrajinských sborech ve Vinogradovu, Korolevu, Cholmovci a v romském sboru v Mižgírii. Spolu s naším spolupracovníkem a koordinátorem jsme také navštívili a modlili se za docela dost lidí. Bydlel jsem u paní Iry Zeldi v Cholmovci. Ve vinogradovském sboru odešlo spoustu Ukrajinců do zahraničí a převládají Romové. Viděl jsem skupinu chudých romských dětí, jak vřele chválily Boha. V Mižgírii jsem se modlil za válečného invalidu, kulometčíka, který byl již třikrát zraněný a pravděpodobně trpí posttraumatickým syndromem z války. Tento člověk se musel šest dní schovávat mezi mrtvými, sbíral kousky roztrhaných lidských těl a prožil mnoho dalších hrůz, o kterých zde nebudu psát. Ze čtyřiceti se jich po útoku vrátilo jen patnáct a z toho ještě někteří zranění. Opíjí se, protože slyší křik zraněných spolubojovníků. Když jsem se za něho modlil, plakal a držel se mě dvacet minut jako klíště. Mluvil jsem také s křesťany, kteří bojovali či bojují na frontě. Na spoustu otázek nemám odpovědi a uvědomuji si, že mohu těmto lidem jen naslouchat a modlit se za ně. Před ukrajinskými křesťany je obrovský úkol pomáhat a sloužit válečným invalidům a lidem s posttraumatickým syndromem. Zvláštní den byl pátek 7. 3. Nejdříve jsme se při dvou návštěvách ve Vinogradovu modlili za lidi, kteří prožívali vysvobozování od démonů. Vše bylo tiché, jako když se nafukuje a vyfukuje balon. Při bohoslužbě v Cholmovci jsem se modlil za mladou dívku, která měla problémy se zády. Najednou se začala třást, plakala a prožívala vysvobození. Po té spontánně prožívali vysvobození i další lidé ve shromáždění. Bohoslužbu se nám dlouho nedařilo zakončit. Vše bylo tiché a mocné.
V sobotu 8. března jsem se přesunul do cikánského tábora v Mukačevě a bydlel u staršího pastora, se kterým dlouhodobě spolupracuji. Krátce po příjezdu se mi na pár minut udělalo dost zle. Dokonce jsem přemýšlel o tom, že můžu zemřít, a také o tom, do jaké míry žiju to, co kážu. Rychle to přešlo a já jsem mohl dál fungovat. Nově jsem si uvědomil důležitost všech lidí, kteří se za mě po dobu výjezdu pravidelně a věrně modlí. Jsem jen špičkou ledovce. Bez podpory mojí ženy, sboru a dalších věrných bych to na Ukrajině nedal. Tímto Vám všem moc děkuji! V mukačevském okruhu jsem měl možnost kázat a modlit se za lidi v Petrovu, Viloku, Lúčkách, Sjúrte, Beregovu, Paušinu, Zapsonu, Gátu a vyučovat na pastorálce romských pastorů v Mukačevě. I na těchto shromážděních jsme viděli projevy Boží milosti, jak se Bůh často i zjevně dotýkal lidí. Lidé mi často při kázání viseli na rtech a i přes mojí slabou slovní zásobu jsem prožíval Boží zmocnění. Připadal jsem si, jako by věčnost byla hodně blízko. V Beregovu přišlo přijmout Pána Ježíše několik lidí, aniž bych udělal výzvu. Když padají lidské jistoty, vaši blízcí bojují a umírají na frontě a nebo nevíte, za co nakoupit jídlo, už se neřeší zbytečnosti. Ve sboru v Gatu mě prosila jedna plačící žena, abych se pomodlil za jejího manžela, kterého čerstvě odvedli do armády. Takových případů jsem zažil během výjezdu víc.
Pohyb po Zakarpatsku byl bez problémů. Každý den jsme najezdili mnoho kilometrů. Všechny kontrolní stanoviště jsme projížděli hladce a já bych si rval těch málo vlasů, co mi ještě zůstalo, kdybych nevyužil tuto obrovskou příležitost, být Božím poslem a pomáhat lidem ve válkou rozervané zemi. Ještě jednou chci poděkovat všem, kteří se za mě modlíte, a také všem, kteří podporujete naše projekty na Zakarpatské Ukrajině. Bez vás bychom nemohli dělat to, co na Ukrajině děláme. Pokud chcete podpořit naše projekty, můžete si o nich níže přečíst další informace.
Podpora projektů na Ukrajině:
Číslo účtu NFKMS: 577409193/0300, var. s. 400 – zapomenutí služebníci.
Dále chceme podporovat služebníky, kteří zůstali na Zakarpatské Ukrajině. Podpora služebníků, kteří věrně zůstali na Ukrajině, je pro duchovní i humanitární práci na místech, kde působíme, v této době klíčová. Ani jeden ze služebníků, s nimiž spolupracujeme, není kvůli specifické ukrajinské situaci zaměstnán na plný úvazek v církvi. Velice často si sami financují i dojíždění na místa bohoslužeb, kde slouží. S vypuknutím války jim navíc kvůli branné povinnosti odpadla možnost jít si přivydělat do zahraničí. Muži od 18 do 60 let nesmějí až na výjimky opustit Ukrajinu.
V souvislosti s ekonomickými problémy také většinou nemají stabilní práci. Někteří jsou bez peněz a dluží několik měsíců za energie. Tato jejich situace je pro ně často tíživá a frustrující. Proto bych vás chtěl moc poprosit o podporu těchto služebníků. Většina lidí dává na humanitární potřeby pro oběti války, což je samozřejmě dobře. Na zapomenuté služebníky se však finanční podpora v této době hledá poměrně těžko.
Jsou tady také potřeby, které se snažíme pokrývat pomocí variabilního symbolu: 350 – pomoc v Cholmovci, obzvlášť pomoc vdově po zemřelém pastoru Michalu Zeldi, a v případě dostatku prostředků dalším potřebným a služebníkům ve vesnici Cholmovec a okolí. Michal zemřel v listopadu 2002 a zanechal po sobě pět dětí. Čtyři starší děti si během let po smrti pastora Michala založily svoje rodiny. Nejmladší Samuel se také osamostatnil a žije v Kyjevě. Paní Ira pracuje na svém malém hospodářství a stará se o sbor po svém zemřelém manželovi. Ira i nadále zápasí s různými zdravotními problémy.
Variabilní symbol 300 – Humanitární pomoc
Z tohoto projektu pomáháme lidem, kteří se kvůli válce ocitli bez prostředků a zůstávají na západní Ukrajině. Ceny potravin, energií, paliv a vlastně všeho s pokračující válkou stále rostou. Za tyto peníze nakupujeme potraviny a financujeme jejich dopravu na jednotlivá místa, případně pomáháme s placením léků či lékařské péče a paliva na zimu. Potraviny se nakupují přímo v Zakarpatské oblasti, čímž odpadají náklady na dopravu. V poslední době náš koordinátor nakoupil a distribuoval potraviny na několika místech, kde lidé trpí akutně nedostatkem. Spolupracujeme také s dalším pastorem, který nakupuje potraviny v horském městečku Mižgíria a rozdává je potřebným. Snažíme se také pomáhat vnitřně přesídleným Ukrajincům z východní Ukrajiny, kteří nyní žijí na Zakarpastku v místech, kde působíme.
