V březnu t.r. navštívil ředitel NFKMS Michal Klesnil naše misionáře v Nikaragui manžele Klingerovy, kteří tam slouží již šestnáctý rok:
Stojím na malém hřbitůvku v zapadlé vesnici Haulover na karibském pobřeží Nikaraguy. Je na něm několik pečlivě udržovaných náhrobních kamenů. Ty kameny mi svým provedením něco připomínají. Už jsem takové někde určitě viděl. Přistupuji k prvnímu a čtu: „Anna Theodora Ziock, narozena 1850 v Herrnhutu, dokončila pozemský život 1880 zde.“
Běhá mi mráz po zádech, když si uvědomím, v čích stopách tady kráčíme. Na náhrobku je odkaz na verš Izajáš 26,19: „Tvoji mrtví ožijí, moje mrtvoly vstanou. Probuďte se a jásejte, obyvatelé prachu, protože tvoje rosa je rosou světla úsvitu a země vyvrhne nebožtíky.“
Ano, Anna, která jako třicetiletá položila svůj život na misii, vstane z mrtvých právě zde. Když si náhrobek přečtou naši nikaragujští společníci Candido, Ricardo a Alonso, něco se s nimi stane. Do té doby veselí a bezstarostní latinos najednou zvláštně zvážní. A po celý zbytek dne nepřestanou mluvit o tom, že právě u náhrobku jim Bůh zjevil, že mrtví přece nejsou mrtví. Že pořád žijí. A že my jsme součástí jejich odkazu.
Už při své první návštěvě našich misionářů manželů Klingerových před osmi lety jsem si všiml zvláštní úcty k „Moravian Church“ v Nikaragui. Ale tentokrát mě to provázelo na každém kroku. Skoro k každé vesnici najdete kostel moravské církve. V Puerto Cabezas jsme najednou stáli před pomníkem Jana Husa. V ještě zapadlejší vesničce Ariswatla nám starý pán ukazoval jako svou nejvzácnější relikvii tričko s Janem Husem. Když se někde přiznám, že jsem ze země původních Moravanů, mám úctu zaručenou. A já si znovu a znovu uvědomuji, že mám tu čest být součástí odkazu něčeho slavného a trvalého. Něčeho, na co již šestnáctým rokem navazují právě naši misionáři Klingerovi.
Navštívil jsem je v únoru tohoto roku. Zbyněk, Pavla a jejich patnáctiletá dcera Eliška, která se jim narodila až na misii, se usadili se v horském městě Jinotega na severu země. Tady se snaží skrze přátelské vztahy zvěstovat evangelium místním lidem. V posledních letech se tu Pavle otevřely dveře do místní křesťanské rozhlasové stanice. Každou sobotu má živé hodinové vysílání od 10 do 11 dopoledne. (to je v Čechách od 17-18 večer). Pořad se jmenuje Radost v Božím slově. Navíc od pondělí do pátku ve stejný čas připravuje dvojjazyčný španělsko-miskito pořad Sturka Yamni, což je v jazyce miskito „dobré zprávy“. Pořad má dobré ohlasy a v poslední době se Pavle stává, že ji lidé osloví třeba v obchodu a říkají: „Váš hlas znám z rádia!“ Stanici si můžete poslechnout i u nás na adrese https://radioadoracionlapastora.com.
Tím se už ale dostáváme k hlavní náplni jejich služby. Od začátku mají na srdci jednu z komunit původních středoamerických obyvatel, indiány kmene miskito. Vyjíždějí (v poslední době hlavně Zbyněk) mezi ně do jejich vesnic, zvěstují jim evangelium, modlí se za nemocné, vyhánějí démony a snaží se mezi nimi zakládat nové církve. Dříve se služba odehrávala v pralesech v povodí řeky Coco, v posledních letech se jim ale otevřely nové dveře v komunitách na karibském pobřeží. A na jednu takovou cestu jsem se Zbyňkem a několika místními pomocníky vyrazil i já.
Začali jsme mnohahodinovou cestou autobusy do přístavu Puerto Cabezas alias Bilwi. Každý s velkým lodním pytlem, navíc táhneme ještě tři balíky s Biblemi. Autobusy jsou převážně bývalé americké školní. Co jim chybí na technickém stavu, to je vynahrazováno nablýskanou karoserií a v noci bezpočtem blikajících žároviček. Řidiči rádi jezdí rychle a veškeré dopravní předpisy jsou vnímány pouze jako nezávazná doporučení. Latinos také neznají pojem „soukromý prostor“. V letadle do Managuy se to nejdřív projevilo tím, že šly nahoru všechny opěrky mezi sedadly. V autobuse, a koneckonců i kdekoli jinde, je to ještě vylepšeno o hlasité telefonování, samozřejmě se zapnutým reproduktorem, a neustálou (velmi hlasitou) reprodukci hudby z telefonů těch, kdo právě nikomu nevolají. Sice jsem dostal zvláštní Boží milost to vydržet, ale stejně si říkám, jestli nějak podobně nevypadá peklo pro introverty. Ale abych jenom nekritizoval, na rozdíl od tuzemských poměrů jsou latinos jinak převážně usměvaví a pohodoví lidé.
V Puerto Cabezas se setkáváme s místním spolupracovníkem Candidem. Jsme ubytovaní u jeho rodiny. Každý v jednom nejlepším pokoji, přičemž jejich původní obyvatelé spí v předsíni na zemi. Ta pohostinnost je skutečně zahanbující a člověk si to musí srovnávat s tím, čeho jsme v tomto ohledu schopni my Evropané. V průběhu pobytu zažijeme další nikaragujskou specialitu – návštěvu „vykuřovačů“. Jak se na komunistickou vládu sluší a patří, všechny problémy země je třeba řešit direktivně a kolektivně. A pokud se v obytných domech vyskytuje škodlivý hmyz (jako že vyskytuje), problém je řešen pravidelnými návštěvami zakuklených vládních zaměstnanců s maskami na obličeji a podivnými přístroji v rukou, kteří jako by vypadli ze steampunku. Z přístrojů se line dusivý kouř. Kouř pravděpodobně docela dobře hubí hmyz, ale nikdo moc nepátrá po tom, jak je zdravý pro lidi, domácí zvířata či uskladněné potraviny. V jinotece se daří Klingerům převážně předstírat, že nejsou doma, a neotvírat, ale tady jsme byli zastiženi v otevřených dveřích. Tak jsem si vzpomněl na pohádku Lotrando a Zubejda a česky jsem pronesl k vetřelci „Zmiz smraďochu!“ Kupodivu se otočil o odešel.
Příští den se setkáváme s dalšími spolupracovníky, kormidelníkem a majitelem našeho člunu Alonsem, a také s Ricardem. Nakupujeme potraviny a benzin na cestu a nakonec vyrážíme. Po přímořských řekách a kanálech, a občas také po otevřeném moři, od jedné vesnice k druhé. Člun má na délku nějakých 10 metrů, vzadu silný přívěsný motor, a zejména cesta po moři je docela adrenalin. Nikdo samozřejmě neřeší takové zbytečnosti jako třeba záchranné vesty. Skáčeme po vlnách, a kdyby to Alonso jednou špatně vypočítal a převrhli bychom se, moc to na záchranu nevypadá. Ale prý se tak utopí jen pár lidí ročně.
Služba ve všech vesnicích vypadá podobně. Ubytujeme se u místního „člověka pokoje“ (dost často známého či rodinného příslušníka), na verandu si pověsíme hamaky na spaní, něco zaplatíme za přípravu jídla z našich zásob, ze kterého se nají i zbytek rodiny, a pak vyrážíme mezi místní obyvatele. Chodíme od domu k domu, zvěstujeme evangelium, modlíme se za nemocné a démonizované, rozdáváme Bible a také USB s nahraným biblickým vyučováním v jazyce miskito. Občas někdo vyjádří přání přijmout Ježíše, a s tím se pak bratři modlí modlitbu přijetí. Obecně, návštěva není vnímána jako nemístné obtěžování, ale jako prokázání cti obyvatelům domu. Pokud některý dům vynecháme, jeho obyvatelé se cítí ukřivděni. Většina lidí je bez problémů otevřena rozhovorům o víře a nevidí na tom nic divného. Vždyť se přece jedná o důležitou věc. No, a pokud se ve dveřích objeví „moravian originale“, tedy já, tak to je teprve událost!
Večer se pak promítá film Ježíš v jazyce miskito – buď v církevní modlitebně, nebo venku pod širým nebem. Na promítání pokaždé přijde několik desítek lidí, zejména žen a dětí. Zbyněk to má vychytané, všechno je maximálně jednoduché a účelné. Malý, ale výkonný dataprojektor s vlastním akumulátorem, pamětí a reproduktorem. Prostěradlo na promítání. A pak už jen moc Ducha Svatého. Na závěr filmu má některý z domorodých spolupracovníků krátké evangelizační kázání s výzvou, na kterou se obvykle přihlásí kolem 10–20 lidí. Nejsem schopen posoudit, kolik z nich se opravdu znovuzrodí. Ale někteří zjevně ano, protože ve spolupráci s místní církví takhle už vzniklo několik nových místních sborů. A když pak jdeme večer za svitu baterek temnou vesnicí spát, slyšíme z oken některých domů přehrávat USB s biblickým vyučováním.
Zbyněk říká: „Místní se často ptají: Co jste přivezli za projekt? Jsou zvyklí od jiných křesťanských organizací, že se místním něco přiveze anebo se třeba ve vesnici něco začne stavět. Já to neodsuzuju, ale sám takhle fungovat nedokážu. A ani na to nemám peníze. Přivážím lidem jenom Ježíše. Evangelium a jeho moc. Někdo se uzdraví, někdo je vysvobozený a někdo se obrátí. Snažím se budovat síť místních spolupracovníků, kteří se mnou můžou jezdit a navazovat na mou službu. Samozřejmě, už jsme se párkrát spálili, a spolupracovníci neodolali lákadlům peněz nebo jiných pokušení. Ale to se koneckonců stávalo i apoštolu Pavlovi.“
A já koneckonců nemůžu než souhlasit. Zbyňkův model služby je tomu Pavlovu opravdu hodně podobný. Nemám rád církevní tituly a zejména křesťany rozdávající vizitky „Apoštol XY“. Ale možná by tento titul patřil Zbyňkovi víc než mnohým jiným.
Na lodních přesunech mezi vesnicemi můžu vnímat také krásnou přírodu pobřežních mangrovových lesů. Potkáváme volavky, pelikány, želvy, krokodýly, kolibříky či krásné velké motýly. Naneštěstí ale také všudypřítomné odpadky. A když už mluvím o těch biblických modelech, tak místní se živí hlavně rybařením. Rybu máme k snídani, k obědu i k večeři. Ve vesnicích potkáváme rybáře spravující sítě, a já jen čekám, kdy někoho vyzveme „zanech své sítě a staň se rybářem lidí.“
Postavení miskito mezi většinovou nikaragujskou populací se dá přirovnat k postavení Romů u nás. Jsou považováni za méněcenné a podle toho se s nimi zachází. To, že s nimi my bílí jednáme jako se sobě rovnými, je pro ně velká věc. Při loučení mi to Candido řekne se slzami v očích. A co mě nadchlo, tito indiáni sice nenosí čelenky, ale skutečně říkají „howgh“!
Nerad bych to ale příliš odlehčoval. Jeden den mi Zbyněk ukazuje fotku sympatického usměvavého mladého muže. Říká: „To je evangelista místní církve, který také jezdil do stejných komunit na řece Coco jako my.“ Pak přejede prstem na další obrázek. I na tom je stejný muž. Ale tentokrát se zkrvaveným tělem a ležící mrtvý na zemi. „Vjeli do peřejí a převrátila se jim loďka.“
Taky si ty peřeje na Coco pamatuji. Misie není lehké živobytí, a Klingerovi musí snášet hodně tlaků. Od státních orgánů, skrze rasismus většinových Nikaragujců, kteří nemají příliš rádi bílé a všechny považují za „gringos“ čili Američany, a také od duchovního světa. Satanovi se opravdu nelíbí, když někdo zvěstuje evangelium, a dává to jasně najevo. Jen při tomhle výjezdu se druhý den po našem odjezdu z Jinotegy na dvoře za domem Klingerových během noci naprosto nevysvětlitelně zlomil několik metrů vysoký kaktus. A po dalších několika dnech se stejně nevysvětlitelně na jejich autě odlomil masivní přední nosník světel. A dějí se i horší věci. Před rokem se Zbyněk vrátil z podobného výjezdu se zlomenou nohou. Nebudu ale uvádět podrobnosti, jak se to stalo, protože by tomu stejně většina lidí nevěřila. Buď by patřili k většině křesťanů, která v existenci démonů ve skutečnosti nevěří a nepočítá s nimi, anebo ke zbývající menšině, která v démony věří, ale odmítá připustit možnost, že by mohli být někde jinde než „pod našima nohama“.
My Češi (a samozřejmě Moravané) máme někdy tendenci sami se podceňovat a vidět se jako bezvýznamní. Ale v Nikaragui naši předkové zasadili něco vzácného a trvalého. A je velká čest a výsada, že skrze Klingerovy se na tom můžeme podílet i dnes.
Michal Klesnil, ředitel NFKMS
Službu Klingerových můžete podpořit na našem účtu 577409193/0300 s var. symbolem 2200. Též můžete využít portál Darujme.cz na této stránce.
QR platba:
Poslední zprávy o Klingerových: