Přinášíme další část vyprávění české křesťanky, jejíž misijní výjezd do Himalájí jsme finančně podpořili. Z bezpečnostních důvodů vynecháváme některé podrobnosti.
V neděli večer jsme se šťastně vrátily do města z osady, založené pro utečence v šedesátých letech minulého století. Cesta tam před více než dvěma týdny byla naprosto strašná – 10 hodin jízdy autobusem, který měl být klimatizován, ale klimatizace se porouchala, takže uvnitř bylo cca 40 stupňů a povážlivě málo kyslíku, venku pak tolik prachu, že chvílemi nebyly vidět ani obrysy vozidla, jedoucího v koloně před námi. A do toho příšerná místní pop music. Opravdu jsem se bála, že zkolabuju, ale Pán je dobrý a přežily jsme to.
Osada sama je na místní poměry velmi příjemné a čisté místo, lidí tam žije málo, protože všichni trochu podnikaví už dávno emigrovali. Zůstali tam pouze velmi staří lidé a pár mladších rodin – zřejmě ti, kterým poklidný zemědělský život vcelku vyhovuje a nemají žádné vyšší ambice. Z různých důvodů jsme měly doporučeno sloužit těm lidem v lásce našeho Pána, ale vyprávět jim o něm až tehdy, když sami projeví zájem (potomci utečenců jsou velmi citliví na různé snahy je „rychle obrátit na správnou víru“, o což se v minulosti někteří křesťané ne moc šťastně snažili). Pro B. to nebylo jednoduché, protože ona považuje den, kdy nemůže říct alespoň jednomu člověku evangelium, za ztracený. Takže se dost nudila, protože navazování kontaktů „jen tak“ jí mnoho neříká a navíc neumí mluvit jejich jazykem, i když rozumí většině toho, co si povídají. (Asi tak, jako já vcelku rozumím Polákům a Ukrajincům, ale neumím ani polsky, ani ukrajinsky.)
Naší hlavní prací bylo učit v místní školičce, čítající 14 dětí a 5 učitelek, výtvarku. Děti ve věku od 5 do 9 let si nás vcelku oblíbily a my je také. Učitelky na nás zpočátku zíraly trochu nedůvěřivě. Z toho důvodu mě opravdu potěšilo, když nám paní ředitelka v závěru našeho pobytu s nehranou vděčností děkovala a dodala naprosto jasně, že pokud bude kterákoliv z nás chtít přijít znovu, je srdečně vítána. První týden bylo kolem těch 38 stupňů, takže jsme kromě školy nezvládaly nic jiného a obě holky byly trochu nemocné, ale pak se z Boží milosti ochladilo a druhý týden už byla energie i na navazování dalších kontaktů. Při první orientační prohlídce osady po našem příjezdu mě zaujala jedna paní, která k nám byla velmi milá už při prvním setkání. Jednoho rána, když holky ještě spaly, mě napadlo, že ji půjdu navštívit, ale vůbec jsem si nepamatovala, kde bydlí. Tak jsem se vydala k místnímu obchůdku s tím, že by mi tam třeba někdo mohl poradit. No – a kdo seděl před obchůdkem? Samozřejmě ta paní osobně. Když mě uviděla, úplně se rozzářila, popadla mě za ruku a odvedla k sobě domů (sama bych to asi fakt nenašla). Pak jsem tam ještě párkrát zašla a myslím, že mé návštěvy byly milé nejen jí, ale celé její rodině. Před naším odjezdem souhlasila s tím, abych se modlila ve jménu Pána Ježíše za ni i za její blízké. V druhé polovině našeho pobytu už byli lidé otevřenější a ochotnější komunikovat – škoda, že jsme tam nemohly zůstat déle.
Volné dny (když nebyla škola) jsme trávily u jedné křesťanské rodiny. Bylo to velmi osvěžující. Také jsme byly na návštěvě ve velmi živém sboru – na shromáždění bylo cca 300 lidí a všechny tři jsme se shodly, že tam bylo cítit přítomnost Ducha Svatého.
Cesta zpátky do města, které jsem se dost bála, byla úplně bezproblémová, protože předtím vydatně zapršelo – takže žádný prach nebyl a za 9 hodin jsme byly na místě (cca 150 km – bez pop music, protože jsem si marnotratně připlatila za turistický autobus, kde se hudební doprovod neprovozuje)
Teď budeme pár dní ve městě a pak ještě na dva týdny do hor. Rozhodně se nenudím – popíšu vám na závěr zážitky předchozích dnů. Tak předpředevčírem jsme na obvyklé modlitební procházce potkaly kluka, který byl poněkud zdrogovaný a chtěl po nás peníze. Nakonec to skončilo tím, že jsme se modlily za jeho vysvobození (řekla bych, že v jednotě a v moci Ducha), načež chlapec slovně pozval Pána Ježíše do svého života. Když jsem přišla domů, bylo mi z ničeho nic najednou strašně mizerně – jako by na mě lezla těžká chřipka. Tak jsem to ve jménu Pána odmítala a do rána bylo dobře. Ale B. měla celou noc těžké démonické útoky a vůbec nespala. Druhý den se po intenzivních modlitbách a vymítání vcelku vzpamatovala a tak jsme se domluvily, že další den pojedeme hned ráno do jiné, poněkud vzdálenější čtvrti. D. se potřebovala časně ráno jít objednat k zubaři, dohoda zněla, že vyrazíme, hned jak se vrátí, nejpozději v 8 hod. Když se krátce po desáté vrátila, její nehybný obličej vykazoval drobné známky radosti. Sdělila mi, že zubařka je sestra v Pánu a že spolu měly nádherný rozhovor. Pak dodala, že celý předchozí den zápasila s nutkavými myšlenkami na sebevraždu, ale teď má takovou radost, že už se zabít nechce. A že je objednána na 3 hodiny odpoledne. Tak jsme místo cesty do vzdálenější čtvrti navštívily jednu rodinu v blízkém okolí, kde se mi podařilo říct něco jako velmi jednoduché svědectví o tom, jak jsem se setkala s Pánem. A v pozdním odpoledni se stalo něco, co mi téměř vyrazilo dech. D., která se na jakýchkoliv domácích pracích zásadně nepodílí se zdůvodněním, že má „blok“, se zeptala B., jestli jí může pomoct krájet zeleninu na večeři, a když svolení dostala, tak skutečně krájela! Co jsem se napřemýšlela o tom, jak ji přivést k poznání, že není úplně fér, když s námi bydlí a jí a přitom vůbec nepomáhá – a nic jsem nevymyslela, a Pán to udělal za mě! No, a tak to vypadá pořád. S holkama skoro nemá smysl něco plánovat, protože to ve většině případů dopadne jinak. Ale to nevadí – aspoň má Pán prostor dělat s námi věci, které bychom nevymyslely…
Děkuju za všechny modlitby i povzbuzení! Ať vám Pán žehná!