Koncem května jsme opět měli setkání pastorů Istrie. Opět na Goranově zemědělském pozemku, kde má malou chatku. Setkáváme se každé 3 měsíce už 15 let. Složení se trochu pozměnilo, s jedním pastorem jsme se museli rozejít, druhý se tak nějak vytratil sám, aniž by nám vysvětlil proč. V průběhu posledních pěti let jsem se ho na to několikrát ptal, ale vždycky jsem dostal vyhýbavou odpověď. Ale my, co jsme zůstali, jsme si blíž a blíže. Opravdu se máme rádi, důvěřujeme si a fandíme si navzájem. Můžeme se navzájem povzbuzovat i napomínat. A to, co nás tak sblížilo, bylo utrpení a zkoušky. Bolest a úzkosti, kterou pastýři čas od času zakouší, když jsou pod útlakem zlého nebo když vyhoří, sbližuje jedinečným způsobem. V seriálu Band of Brothers je krásně vidět, jak neobyčejné pouto dokáže mezi vojáky vytvořit společně prolitá krev, pot a slzy při vzájemném nasazování života. Pak opravdu vznikne bratrstvo. Mnozí toto nechápou. Nám Pán dal něco z toho zakusit.
Květen i červen byl nabitý službou a událostmi. V revitalizačním centru se střídali skoro bez přestávky vyhořelí pastoři a misionáři, takže jsem měl co dělat. Každý den jsem s nimi vedl rozhovory a modlitby, někdy i společně s Káťou. Cítím se v této službě jako ryba ve vodě. Kromě toho dál vyučuji na naší biblické škole, kam dochází i pár lidí z Puly a Poreče. Dokonce jedna sestra, která dělá paliativní péči. Nahrávky z vyučování různě kolují mezi lidmi a napříč sbory, což má ten efekt, že se mě pak ozývají lidé, kteří by chtěli, abych se jim věnoval. Dobré je, že když jde o ženy, tak v tom můžu být s Káťou, kterou si Pán mocně používá. Stejně ale ty zájemce musíme pečlivě filtrovat, protože se nemůžeme věnovat každému. To bychom pak nedělali nic jiného. Vím, že se mám věnovat v první řadě pastorům obecně, vedoucím a sborům na Istrii. Tak si to hlídám.
V červnu jsme měli tady u nás na Istrii presbyterský víkend. Pracovali jsme celý pátek a sobotu dopoledne a pak jsme společně jeli do Poreče na slavnostní oslavu koupě sborové budovy. EPC Poreč koupila za naprosto skvělou cenu sborový dům. Bude na něm spousta práce, protože je to hrubá stavba, ale už teď tam mají bohoslužby. Konečně po letech mají své vlastní prostory. A lepší a větší, než máme my v Rovinji. Ze srdce jim to přeji. Na oslavě byla spousta lidí a spousta jídla.
V čase, kdy jsem byl na presbyterském víkendu, byla Kačenka spolu s dalšími šesti lidmi ze sboru na konferenci s Chuckem Perrym v Německu, ve sboru Larse Kortkampa, který byl kdysi tady u nás v Rovinji jako misionář OM. Hodně jsme se s ním tehdy sblížili. A v posledních letech jsme znovu vstoupili do kontaktu.
Mladí se vrátili z konference nadšení a plní inspirace. Ale ne jen tak obyčejně nadšení, takovým tím nadšením, co časem vyprchá. Něco se tam s nimi stalo. Co asi, když byli v Boží přítomnosti? Kdo ví, co všechno! Já jen vidím, že je to trvalé, pokojné a mocné. A v souvislosti s tím jsem si uvědomil, že už dlouho předtím se mnou Pán mluvil o něčem, co jsem chápal jen částečně. A když jsem chtěl, aby mi to víc vysvětlil, řekl mi: „Jen se pozorně a tiše dívej a pochopíš.“
Nevím, jestli jsem to pochopil celé, ale už teď mi je jasné, že my staří kozáci, co jsme strávili tisíce hodin studiem Písma, v 80tých a 90tých letech chodili na různá vyučování, dělali si rozsáhlé poznámky, přepisovali z kazet kázání a dělali z nich skripta, hltali různé knihy, dělali si z nich výpisky a podobným způsobem jakým jsme byli vyučovaní my sami, jsme pak vyučovali druhé, budeme hrát v nadcházejícím a zřejmě posledním vanutí Ducha roli, která je úplně jiná, než jakou bychom si představovali a jakou by mnozí z nás i chtěli. Jasně, toužíme být součástí toho, co Pán děla a bude dělat na mnoha místech světa, Evropu nevyjímaje. Vždyť se za to modlíme celý život. Snili jsme o tom, jak mnozí přichází k Pánu. Co přichází, běží! Utíkají do Jeho náruče, zapojují se do Těla a rostou, zrají a pohybují se v darech Ducha s až zarážející samozřejmostí. Přitom zůstávají pokorní a poučitelní. A ne proto, že jim někdo řekl, že takoví mají zůstat. Prostě jsou tak plni Ducha, že pro pýchu není místo. A všechno se to děje jakoby SAMO. Nestojí za tím žádné „známé značky,“ žádné duchovní celebrity, žádná církev ani hnutí. Děje se to na mnoha místech, v mnoha městech, v mnoha sborech, o kterých se ani neví. A děje se to spontánně a pomaloučku to sílí a šíří se to.
A teď co my, kozáci ze staré školy? Byli jsme budování a vyučování způsobem vlastním minulému století. To, co já vidím, je, že dnešní mladá generace je vyučována jinak, tak nějak rychleji, ne však hekticky. Vidím, že je Duch vyučuje sám. Kolikrát mají věci zjevené dřív, než o tom s nimi stihnu mluvit. Rostou v poznání a v charakteru rychleji a musím přiznat, že i snadněji. Mluvím o mladých lidech plných Ducha. Mají v sobě oheň, který nehasne. Slouží s pomazáním, ke kterému jsme se my léta pracně prokopávali. Myslím si, že úloha nás starých kozáků v hnutí Ducha ve 21. století nebude narvat ty mladé lidi do „školních lavic“ našich způsobů a forem vyučování, ale být jim nablízku, a když se nás přijdou na něco zeptat, pak je poučit, nebo když se k nám přijdou ujistit, jestli to dělají správně, tak je o tom ujistit, případně poskytnout korekci. Naše úloha je a bude důležitá, ale ne tak viditelná, ne viditelně důležitá. Nebudeme tak viditelní jako věhlasní učitelé minulého století. Protože důležitý a zjevný začíná být čím dál víc sám Duch svatý, který přebírá hlavní roli ve sborech, které Mu to dovolí. A kdokoliv by chtěl jeho působení zastínit vlastním jménem, vlastním něčím, bude zjevně mimo mísu. Tak nějak to cítím.
V květnu jsem byl na pravidelné kontrole u onkoložky a mladá paní doktorka byla z mých krevních testů celá veselá, byla tak veselá, že mi před Kačenkou, která stála vedle mě, řekla: „Cukrouši, ty výsledky máte super.“ Tak jsme se chvíli chechtali a pak si mě objednala na kontrolu za dalších 8 měsíců.
Děkuji za tvé modlitby, za podporu, za lásku, za zájem a objímám tě na dálku.
Poslední zprávy od Dohnalů: