Náš misionář Pavel Faul vyrazil na další ze svých pravidelných cest na Zakarpatskou Ukrajinu.
Rád bych se s vámi podělil o své zážitky z posledního výjezdu na Ukrajinu z přelomu září a října letošního roku. V Zakarpatské oblasti, v období první Československé republiky nazývané Podkarpatská Rus, jsem byl tentokrát spolu s bratrem Tomášem z Jablonce. Nedříve jsme byli ve Vinogradovském okrese a vedle ukrajinského sboru v Cholmovci jsme objížděli romské sbory a misijní skupiny v oblasti. Spolupracujeme zde s pastorem Koljou Repljukem a s týmem jeho služebníků. Hned na prvním shromáždění v romském táboře v Černotisovu jsme zažili Boží milost a přítomnost. Shromáždění trvalo dlouho do večera. Když jsme vyšli na ulici a procházeli táborem, potkali jsme dva chlapce, kteří nemohli vědět, jaké požehnání jsme na shromáždění prožívali. Začali vykřikovat moje jméno a házeli po nás kameny. Nikoho z nás netrefili a já jsem si znovu mohl uvědomit, že náš boj není proti člověku, nýbrž proti temným mocnostem zla a byl jsem vděčný za Boží ochranu.
V Černotisovu žije také sestra Sylvika, která několik týdnů před naším příjezdem prodělala mrtvici. Nemohla mluvit ani se hýbat. Do nemocnice ji odvezli až druhý den, což je v pro nás v českých poměrech v případě mrtvice nepředstavitelné. Doma zůstalo pět malých dětí. Její muž Joni, který je jedním z týmu okolo pastora Kolji, byl zrovna v Čechách na práci. Situace vypadala z lidského pohledu beznadějně. Sylvičin zdravotní stav se však začal po modlitbách zlepšovat. Začala postupně mluvit, normálně se hýbat a po vyšetření na magnetické rezonanci lékaři konstatovali, že nenašli žádné poškození na mozku. Takže jsme zažili vyslyšení modliteb. Pro úplnost bych chtěl ještě dodat, že v době mé rozmluvy s ní si stěžovala na bolesti hlavy a někdy prožívala slabost.
Další zajímavou zkušenost jsem zažil v táboře ve vesnici Palať. Kázal jsem na ulici před jedním z domků nevěřícím a hledajícím Romům, kteří pozorně naslouchali, skoro bych řekl, že mně viseli na rtech. Najednou začal jeden opilec narušovat moje kázání. Sprostě nadával, provokoval a začal obtěžovat posluchače. Vypadalo to, že z toho bude rvačka. Jeden z romských služebníků ho odvedl stranou a poprosil mě, abych přerušil kázání a modlil se za něj. Většinou prožívám v takových situacích strach. V tu chvíli jsem však vnímal zvláštní odvahu a autoritu, kterou nedokáži přirozeně vysvětlit, protože nejsem opravdu žádný hrdina. Podíval jsem se mu do očí a postavil se proti temným silám, které se skrze něho projevovaly. On prožil Boží dotek a říkal, že Bůh je skutečný a že ho temné síly nabádaly, aby narušoval moje kázání. Začal se omlouvat mně i všem dalším, které napadal. Potom jsem díky Bohu mohl dokončit svoje kázání. Tato zkušenost povzbudila moji víru v Boží ochranu, autoritu a moc.
V posledních měsících jsem prožíval důležitost modliteb a to, že se bez modlitby ve své službě „nikam nepohnu“. Proto jsme se i ve Vinogradovském okrese spolu se skupinou služebníků modlili. Druhý den po modlitbách jsme se stavěli v jednom domě pro nějaké věci. Původně jsem neměl ani vystoupit z auta. Napadlo mě však, abych vystoupil a zašel dovnitř. Nakonec jsem se modlil za dívku nemocnou s ledvinami a její maminku, která začala dojetím plakat. Jako by nám po našich modlitbách Bůh sám posílal do cesty lidi, za které se máme modlit. V romském táboře v Mukačevu jsme navštívili rodinu, se kterou se v posledních letech pravidelně setkávám. Modlili jsme se za jednu ženu, která nedávno ztratila vědomí a skončila v nemocnici. Při modlitbách za uzdravení se nečekaně u většiny lidí v místnosti začali projevovat démoni, aniž bychom cokoli zvláštního dělali. Lidé začali prožívat vysvobození a já se jen díval na to, co Bůh dělá, a dále se modlil a přikazoval démonům, aby odešli.
Ve druhé půlce našeho výjezdu jsme objížděli cikánské sbory ve zhruba padesátikilometrovém okruhu kolem města Mukačeva. V sobotu jsme měli cikánskou konferenci ve vesnici Velké Lůčky. Na tomto setkání jsem měl dvě kázání a během pěti dnů několik dalších shromáždění. V pondělí jsem již tradičně kázal v Tisobeči v Maďarsku, asi 1 km od ukrajinských hranic. Na všech shromážděních jsme zažívali Boží jednání. Na druhé straně jsme si všimli, že skoro na všech shromážděních, kde jsme byli, bylo méně lidí, než při našich dřívějších výjezdech. Pravděpodobně je to důsledek toho, že mnoho věřících je na takzvaných zarobotkách – na práci v zahraničí.
Měl jsem dojem, jako bychom se na tomto výjezdu dotkli něčeho zvláštního. Něčeho, co brání, aby se duchovní práce s romským národem dále rozvíjela. Drtivá většina těchto lidí zakusila opravdovou chudobu, často i hlad. Od dětství jsou ve společnosti lidmi „druhé kategorie“. Někteří mluví jen maďarsky a je pro ně problém domluvit se rusky či ukrajinsky. V posledních letech mnozí křesťané jezdí do zahraničí na práci. Mnoho jich je i u nás v ČR. To oslabuje sbory a ubývá ochotných služebníků, kteří by „vydali život“ za svoje ovečky. I někteří pastoří tráví několik měsíců v roce na práci za hranicemi a jejich sbory to viditelně oslabuje. Je nutné dodat, že ani jeden z těchto pastorů není na plný úvazek a musí si na své živobytí sami vydělat. Křesťané, kteří v zahraničí vydělají peníze, začínají žít lépe a někdy propadají materialismu, který je v chudém Zakarpatsku snad ještě horší, než u nás v Čechách. Nepřítomnost otců a služebníků má špatný vliv na rodiny, sbory a mezilidské vztahy. Dalším problémem je regulace internetu a sociálních sítí. Negramotní a pologramotní lidé byli najednou vystaveni internetu, facebooku atd. Žel často neumí čas na internetu nijak regulovat. Mezi další problémy patří i přejídání a špatná životospráva. Jak mezi Ukrajinci, tak i mezi Cikány jsme měli možnost pozorovat různá napětí a hořkosti ve vzájemných vztazích. O výše zmíněných věcech jsem mluvil s tamními vedoucími a některé také zmínil ve svých kázáních na shromážděních.
I my Češi jsme tentokráte prožívali „divné tlaky“. Tomáš krátce před začátkem výjezdu onemocněl a v den výjezdu dostal horečku, takže se mnou nemohl nakonec odjet. Protože je to bojovník, přijel za mnou o tři dny později, kdy mu bylo o hodně lépe. Já jsem v pondělí ráno, když jsem vstal od snídaně, najednou pocítil bolest v bederní páteři, takže jsem mohl jen s obtížemi chodit. Ten den jsme jeli do Maďarska a přecházeli pěšky hranice, abychom nemuseli dlouho čekat na přechodu, a poté pokračovali 1 km do Tisobéči. Chvílemi se mi šlo docela těžko a pociťoval jsem poměrně silnou bolest. Nakonec jsem však mohl normálně kázat. Bojoval jsem také s kašlem, který se plně projevil až po mém návratu domů. Navíc nás v Mukačevě ještě v noci otravovaly myši. Někdy od poloviny výjezdu se mi těžko modlilo, a ještě dvě neděle po návratu se mi nevysvětlitelně nedaří se modlit tak, jak jsem byl v poslední době zvyklý. O různých protivenství v romských táborech jsem již psal výše. Nakonec jsme si oba doma v ČR připadali jako v „duchovní bavlnce“. Celkově se však výjezd povedl a já jsem moc rád, že jsem mohl na Ukrajině být. Chtěl bych poděkovat všem, kteří jste se za nás modlili, a také těm, kteří finančně podporujete moji službu a naše projekty na Ukrajině. Zvláště chci poděkovat modlitebníkům z našeho sboru a ze sboru v Jablonci. Tentokráte jsme vaše modlitby opravdu potřebovali! Vždycky znovu si uvědomuji, že my na výjezdu, jsme jenom špička ledovce.
Pavel Faul
