Náš misionář Pavel Faul znovu navštívil Zakarpatskou Ukrajinu:
V první polovině dubna jsem byl na Ukrajině a rád bych v této zprávě krátce popsal svoje zážitky z posledního výjezdu. Tentokráte jsem vyrazil na Zakarpatsko sám. Již tradičně jsem první půlku výjezdu strávil ve Vinogradovském okrese. Bydlel jsem u paní Iry Zeldi a pohyboval se ve vesnicích Cholmovec a Černotisovo a v několika romských táborech v okolí. Hodně času jsem také strávil s pastorem Koljou Repljukem a s lidmi z jeho týmu. Měli jsme několik shromáždění, z toho jen jedno ukrajinské v cholmoveckém sboru. Měl jsem také výsadu pokřtít tři mladé lidi z tohoto sboru.
V druhé části výjezdu jsem bydlel u pastora Šoni Horváta v cikánském táboře v Mukačevě a jezdili jsme sloužit do romských táborů v okolí. V sobotu 6.4. se konala romská konference v Užgorodě, kde jsem měl možnost dvakrát kázat. Sešli se na ní lidé z cca dvaceti sborů z okolí Mukačeva, a také skupina křesťanů z Vinogradovského okresu. V neděli jsme měli šest shromáždění a v pondělí jsem kázal v Maďarsku asi jeden kilometr od ukrajinských hranic, v obci Tisobéč. Po celý výjezd jsme také chodili po návštěvách, kde jsem se snažil přítomné lidi povzbuzovat, a často jsme se také modlili za nemocné a různě ztrápené lidi. Někdy se setkání s vedoucími či návštěvy protáhly do pozdních nočních hodin a já jsem nestíhal spát tak, jak by bylo třeba. Navíc jsem se někdy budil pod vlivem zážitků, které jsme den před tím prožil.
Díky Boží milosti prožívám v poslední době doma v Čechách nárůst Božího jednání v oblasti uzdravování a vysvobozování, a proto jsem očekával, že na Ukrajině to půjde také „lehce“. Na začátku výjezdu, ačkoli jsme se modlili za poměrně dost lidí, to tak navenek nevypadalo, ale přesto jsem se snažil vytrvat. Postupně se Bůh dotýkal lidí více a více a po páru dnech mi lidé volali svědectví o uzdraveních i z míst, kde to navenek vypadalo „tuhé“. V obci Žnatino jsem se modlil za ochrnutou desetiletou holčičku a fyzicky se navenek žel nic nestalo. Holčička a její babička i přesto prožily povzbuzení a dotek Boží lásky. Modlil jsem se za několik nevyléčitelně nemocných a nově jsem se rozhodl povzbuzovat tyto lidi a prokazovat jim lásku. V Mukačevě jsem se modlil za ženu, která trpí nevyléčitelnou chorobou. Před nějakým časem již nemohla normálně chodit a po dlouhodobých modlitbách lidí z jejího sboru může sama chodit a docházet na shromáždění. V Maďarsku prožilo uzdravení několik lidí s pohybovými problémy. Dělo se spoustu dalších věcí. Často se také o uzdraveních dozvídám zpětně při následujícím výjezdu. Zvláštní zkušenost jsem zažil na bohoslužbě ve Svaljavě. Po kázání jsem se krátce od kazatelny pomodlil a napadlo mně říci duchu smrti, aby odešel. I přesto, že tato bohoslužba nebyla nijak emocionálně vypjatá, spadla jedna pětatřicetiletá žena ze židle a prožila vysvobození od démonické moci. Vyprávěla, že byla tak slabá, že se musela přemoci, aby vstala z postele a došla na bohoslužbu. Před časem její příbuzní proti ní ze zášti vyvíjeli okultní praktiky. Vzali její fotografii a dali ji do rakve zemřelého člověka, což je běžná okultní praktika mezi Rómy na Zakarpatsku. Postupně začala chřadnout. Oběti takových praktik nevysvětlitelně onemocní či slábnou, někteří i předčasně umírají. Tyto věci se v místech, kde se pohybuji, dějí poměrně běžně. Byl jsem překvapen střetem Boží a ďábelské moci. Temná moc musela ustoupit. Vzpomněl jsem si na několik podobných příběhů z Nového zákona a byl povzbuzen ještě více důvěřovat Bibli jako Božímu Slovu i všem zaslíbením, které v tomto Slově jsou.
V den mého odjezdu jsem spolu s Šoníkem Horvátem navštívili městský hřbitov v Mukačevě a měli možnost hovořit s matkou vojáka, který padl na východní Ukrajině. Vyprávěla nám o své bolesti, kterou prožívá, a také o dalších padlých z Mukačeva. Slíbil jsem jí, že se o ní zmíním v této zprávě. Znovu jsem si uvědomil, kolik utrpení přináší tato válka, o které se u nás v poslední době už moc nemluví ani nepíše. Viděli jsme nové dva hroby vojáků z Mukačeva s datem úmrtí březen 2019. Každý týden zemře na ukrajinské straně konfliktu několik lidí. Na hřbitově jsem také viděl památník padlým z první světové války, kde byli vojáci z různých armád a národů. A také spoustu hrobů sovětských vojáků padlých ve druhé světové válce. V Mukačevě na náměstí je památník padlým mukačevským mužům z Afganistánu z osmdesátých let dvacátého století. Toto všechno mě vedlo k zamyšlení, jak velkou výsadu máme, že můžeme prožívat dny svého života v míru a hojnosti. Někdy si říkám, že bych mohl pořádat na Ukrajinu zájezdy českých nespokojenců, aby si začali vážit toho, co u nás doma máme. Zkuste si například představit starobní důchod v přepočtu 1 500 Kč a k tomu přibližně stejné ceny některých věcí jako u nás. Anebo výplaty 3000 či 5000 Kč. Také jsem přemýšlel o věčnosti, jak je blízko a jak bych rád využil dny tohoto života tak, abych jednou před Boží tváří nemusel litovat, že jsem tento život promarnil a nevyužil čas, který mi tady Bůh daroval a svěřil, abych s ním hospodařil.
Chtěl bych poděkovat všem, kteří jste se za mě modlili, a také těm, kteří finančně podporujete moji službu a naše projekty na Ukrajině.
Pavel Faul
