Na řece Bocay

Zbyněk na řece

Nikaragua je země krásné přírody, činných sopek, jediného sladkovodního jezera na světě, ve kterém žijí žraloci, a přátelských lidí. Je to také země, ve které již osmým rokem slouží misionáři Nadačního fondu KMS Zbyněk a Pavla Klingerovi s dcerou Eliškou. V dubnu tohoto roku jsem měl možnost je navštívit a vidět jejich život i službu.

Klingerovi žijí ve městě Jinotega, které leží v nádherném horském údolí. To ale není důvod jejich výběru. Důležitější je, že Jinotega je nejbližším větším městem směrem k indiánské rezervaci Bosawas. Právě tam totiž žije cílová skupina Zbyňka s Pavlou – domorodá komunita indiánů kmene Mayangna. Když se řekne „indiáni“, nesmíte si ovšem představovat domorodce v rákosových sukénkách. Tady už civilizace přeci jen pokročila dále. Zda je to dobré či špatné, to přenechám k posouzení jiným. Každopádně indiáni chodí normálně oblečení a nezbytnou součástí výbavy mnohých z nich začíná být mobil. Většina z nich je ovšem velmi chudá a jejich život není jednoduchý. K jídlu mají většinou jen to, co si sami vypěstují nebo vymění se sousedy. Jedinou dopravní tepnou je řeka. Ještě nedávno se po ní plavili pouze v jednoduchých loďkách vydlabaných z kmene a poháněných bidly nebo pádly. V poslední době je ti bohatší vyměnili za větší loďky s přívěsnými motory. Ani v nich ale není plavba po peřejnaté řece nikterak jednoduchá a utonutí není řídkým jevem. K nejbližšímu lékaři je to často několik dní plavby.

Autobusem i lodí

Se Zbyňkem jsme se vypravili na týden do komunit na řece Bocay a Coco.  Doprovázel nás jeho přítel, domorodý pastor Fanor, který vede místní společenství ve vesnici Samasca. Naše výprava začala ještě za tmy několikahodinovou cestou autobusem. Tak jako všechny ostatní, i náš byl starý ojetý školní autobus dovezený z USA. Jejich noví majitelé je vylepší především nablýskaným lakem a spoustou blikajících světýlek, ve kterých se tak nějak ztrácí takové zbytečnosti jako brzdovky. Sedadla jsou stále ta původní, dimenzovaná pro desetileté děti. Dva dospělí na nich mají skutečně intenzívní obecenství. Tedy pokud mají to štěstí, že sedí. Vše je završeno řvoucími reproduktory s hudbou. Asi aby nebylo slyšet střídavé úpění motoru při vyjíždění horských kopců a skřípění brzd při jejich sjíždění. Ale člověk stejně alespoň cítí pálící se brzdové obložení. Motorová brzda nebo dokonce retardér se v našem stroji nevyskytují. Buď to brzdy a zařazená jednička vydrží, nebo ne. Nic není v záloze. Silnice je převážně taková lepší polní cesta, občas lemovaná propastí. Ale hory okolo jsou krásné.

Odpoledne dorazíme do města Ayapal. Tady končí cesta. Ubytujeme se v místním hotelu, který neodbytně připomíná ten z pohádky „Tři veteráni“. Máme pokoj první třídy se dvěma pryčnami a dvěma hřebíky v prkenné zdi. Můžeme se i vysprchovat. Káď na dvoře s hrnečkem na polévání je k dispozici. Pokoj stojí 70 cordób na noc, což je nějakých 50 korun. Za týden při našem dalším pobytu už podražil na 80. Jediná změna, které jsem si všiml, byly nové přívěsky na klíčích se svatým obrázkem. Ale možná to paní hoteliérka brala tak nějak odhadem. Ono když už o tom mluvíme… dost lidí je tu negramotných nebo ne úplně gramotných. Několikrát během našeho pobytu se nám stalo, že nám v obchodu nebo v restauraci vrátili víc peněz, než měli. A nikdy se nikdo nenechal přesvědčit, že je to špatně. Ono celé místní hospodářství funguje tak nějak odhadem. Zapomněl jsem napsat, že je tu socialismus.

Ráno nasedáme na Fanorovu loď a vyplouváme po řece Bocay. Fanor patří k šťastlivcům s přívěsným motorem, takže nám nehrozí bidlování. Ale stejně je plavba někdy dost dramatická a jako starý vodák musím ocenit šikovnost místních lidí. Kolem řeky je krásná přírody. Pro botaniky: banánovníky, mangovníky, kokosové palmy a asi sto dalších druhů, které neznám. Pro zoology: ryby, želvy, krokodýli, leguáni, koně, krávy, tukani, papoušci, supi, kolibříci, barevní motýli a asi sto dalších druhů, které neznám. Podél řeky občas potkáváme domy ze dřevy se střechou z palmových listů. U jednoho z nich, kde bydlí Fanorovi přátelé, zastavujeme. Je tu vidět velká chudoba, ale také pohostinnost. Dostáváme to nejlepší, co mohou nabídnout. A naše krátká

Modlitby za nemocné

návštěva končí něčím, co bude pravidlem prakticky všude, kam přijedeme. Jeden z obyvatel nás požádá o modlitby za uzdravení. Trpí zřejmě rakovinou a vypadá už hodně špatně. Vkládáme na něj ruce a po krátké modlitbě odjíždíme. Při příští návštěvě se uvidí, jestli se uzdravil nebo umřel. Nechci být cynický, ale tak to tu prostě je. Jako v tom autobusu. Nic jiného není v záloze.

Zemřít mezi svými

Přenocujeme u dalších křesťanů v rodině muže jménem Rosalio. Celá rodina je znovu velmi chudá, a znovu velmi pohostinná. Rosalio má pro svou rodinu k dispozici tři dřevěné domky. V jednom se spí, v druhém se vaří a ve třetím je modlitebna. Příští den před odjezdem nás pozve na domácí bohoslužbu. Kromě rodiny se jí účastní též větší množství domácích zvířátek včetně prasátka. V polovině musí být shromáždění krátce přerušeno, protože na drůbež před domem podnikl nálet orel. A před odjezdem se samozřejmě modlíme za několik nemocných.

Odpoledne dojíždíme do Fanorova domu, kde budeme přespávat příštích několik dní. V domě funguje to, co už v Evropě prakticky neznáme – společné soužití několika generací celé širší rodiny. To ale nejsou jediní obyvatelé. Fanorova manželka Elida má totiž velké pomazání k modlitbám za uzdravení. Zbyněk říká, že podle jeho odhadu tak 50 procent lidí, za které se s Elidou modlil, dalo zpětnou vazbu, že byli uzdraveni. A to je něco, o čem se na řece dobře ví. Takže jen během prvního dne dorazily na loďkách dvě výpravy nemocných, od dětí až po starce, s prosbou o modlitby. To se opakovalo i v dalších dnech. Elida, a v tomto případě i Zbyněk, se za všechny příchozí ochotně modlí se vzkládáním rukou. Mnozí padnou pod mocí Ducha, z některých vycházejí démoni. Tím to ale nekončí. Fanor s Elidou pro nemocné otevřeli svůj dům a dokonce jej část přistavěli, aby tam potřební mohli zůstat i po delší čas. Během našeho pobytu tam takto přebývali těžce nemocný starší muž a žena. O ženě mi Pavla po našem návratu napsala, že se nakonec zázračně vzchopila a uzdravila, a že na základě toho uvěřilo v Ježíše 6 členů její rodiny. Mužův příběh byl jiný.

V noci mě vzbudil hlasitý zpěv a modlitby. Když jsem se šel podívat, co se děje, uviděl jsem nemocného muže obklopeného mnoha dalšími příslušníky jeho komunity. Dozvěděl jsem se, že muž cítí, že umírá, a tihle všichni jej pomůžou dopravit zpátky do jeho vesnice, aby zemřel mezi svými. Naložili jej do loďky a odvezli domů. A já jsem se nemohl ubránit srovnávání. U nás doma v Evropě je smrt podstatně méně častým zjevem. Dožíváme se daleko vyššího průměrného věku, máme mnohem snadnější život a daleko lepší a dostupnější lékařskou péči. Mnozí ale umírají osamělí a vzdálení od Boha. Na tomto místě je smrt daleko běžnější. Je ale také daleko běžnější, že člověk odchází z pozemského života smířený s Bohem a obklopený svou rodinou.

Malý tatínek nebo Ježíš?

Navštívili jsme ještě několik dalších komunit, modlili jsme se za mnoho dalších nemocných a některým jsme mohli požehnat i finančně. Na jedné farmě na nikaragujsko – honduraské hranici jsme dostali jako dárek velké kusy čerstvého kravského sýra. Ve dvou komunitách jsme také s hrdostí uviděli kostelíky Moravské církve, která kdysi přinesla do Nikaraguy evangelium. Zbyněk byl na řece naprosto šťastný a ve svém živlu. Pavla zatím doma, kromě péče o Elišku, připravovala další součást jejich misie. Ve spolupráci s Elidou Klingerovi průběžně nahrávají v dvojjazyčné španělsko-mayangna verzi lekce biblických základů. Během několika měsíců je chtějí začít distribuovat po jednotlivých komunitách, nahrané na speciálních odolných přehrávačích se solární baterií. Slibují si od toho, že i mnozí negramotní domorodci získají biblické základy a zbaví se některých herezí. Jako největší problém Zbyněk s Pavlou vnímají to, že indiáni vůbec nepoužívají ve svém jazyce jméno Ježíš a namísto toho jej opisují slovy „papang mini“ neboli „malý tatínek“.

Klingerovi

Po návratu z řeky strávíme ještě několik dní u Klingerů doma. Mají spoustu neformálních kontaktů s místními lidmi, kterým přirozeně svědčí o Kristu. Pavle se otevřelo velké pole působnosti zejména mezi maminkami dětí ze školy, kam Eliška začala chodit. Zároveň ale spousta věcí není vůbec jednoduchá. I po osmi letech často narážejí na kulturní bariéry, které se těžce překonávají. Navíc v Nikaragui právě začaly protivládní nepokoje, které se z hlavního města postupně přelily až sem. A tak každý den potkáváme provládní průvody, do kterých jsou povinně nakomandovaní všichni státní zaměstnanci, i protivládní demonstranty. V době, kdy po návratu domů píšu tenhle článek, se situace stále zhoršuje. V Jinotece dochází benzín, potraviny i pitná voda. Po celé zemi jsou desítky mrtvých. A uprostřed toho všeho se naši misionáři snaží být solí a světlem. Mysleme na ně.

Michal Klesnil, ředitel NFKMS