Před časem jsme finančně podpořili misijní výjezd české křesťanky do Himalájí. Z bezpečnostních důvodů nemůžeme uvádět bližší podrobnosti, ale přetiskujeme alespoň část jejího vyprávění:
Předevčírem pozdě večer jsme se šťastně vrátily dolů z hor po jízdě, která trvala cca 12 hodin. Když jsme před třemi týdny vyrážely do hor, opravdu jsem se ptala Pána i sama sebe, co tady dělám. Sestřička D. vyrazila do Himalájí s malým batůžkem na záda a větším batůžkem, který hodlala nosit na břiše, sestřička B. si zase na cestu do hor, kde touto dobou každý den prší a ve vyšších polohách sněží, nabalila několik teplákových souprav, ale naprosto nic, co by nějak chránilo před deštěm či sněhem – dokonce ani igelitový pytlík na ty teplákové soupravy. (Když jsem se jich dva dny před odjezdem ptala, jestli nepotřebují nějak pomoci s výběrem věcí do hor, obě svorně tvrdily, že jsou zkušené horalky a žádné rady nepotřebují, což jsem jim v té chvíli bláhově uvěřila.) No, naštěstí nás Pán po celou dobu pozoruhodně chránil. První den našeho treku jsme stoupaly asi 800 výškových metrů do jedné vesnice a když už jsme od ní nebyly moc daleko, začalo pršet. Holky byly v té chvíli dost za mnou, ale najednou se přede mnou objevila převislá skála, tak jsem se tam schovala a za 5 minut se holky připotácely, D. v nepromokavém oblečku, B. částečně promočená, obě šíleně hladové a vyčerpané. Tak jsem je vtáhla pod skálu, dala jim všechny své zásoby čokolády a tyčinek, což na ně udělalo ohromný dojem a od té doby začaly brát babičku trochu vážněji, zejména poté, co si babička navázala na svůj batoh ten břišní, který už D. nebyla schopná nést dál. Když přestalo pršet, pokračovaly jsme dál a dorazily do vesnice, kde nás pod svou střechu přijal otec tří dcer a jednoho syna, nešťastný z toho, že má moc holek (ptal se nás zcela vážně, jestli bychom alespoň jednu dceru nevzali s sebou do Evropy, že by nám ji dal zadarmo). V mládí jezdil makat do Saúdské Arábie, teď už nejezdí, neb jeho žena to se čtyřmi dětmi bez něj těžko zvládá. Svou frustraci z této situace řeší tím, že od rána do večera chlastá. Večer jsme s ním seděli u stolu před jejich domečkem a B. mu vyprávěla, jak strašně ji zraňovalo, že táta má rád bratry víc než ji, jak ji trápilo, že táta chlastá, a jak velké vysvobození pro ni bylo, když uvěřila, že má Nebeského Otce, který ji miluje bez jakýchkoliv podmínek. Chlapík jí přes jistou alkoholickou „clonu“ rozuměl a docela evidentně se to dotýkalo jeho srdce. Pak B. ještě velice jednoduše a výstižně vysvětlila chlapíkovi i jeho krásné ženě evangelium a doporučila jim, aby pustili do svého života Pána Ježíše. K přijetí Pána Ježíše sice nedošlo, ale oba tvrdili, že to, co slyšeli, je velmi zaujalo a že o tom budou přemýšlet. Druhý den, když jsme se loučili, si od nás velmi rádi vzali něco na čtení a mám takový dojem, že to fakt budou číst.
A tak jsem už v naší první vesnici pochopila, že tu nejsem primárně od toho, abych se snažila místní lidi přivádět k Pánu, ale abych podporovala všemi možnými způsoby ty dvě holky, které mi Pán svěřil do péče (i když mají pocit, že o mou péči nestojí), protože přes různé handicapy, které mají, jsou to sestřičky, které milují Pána Ježíše, a jednou, až dozrají a Pán je ještě trochu uzdraví, mohou být velmi užitečnými služebnicemi, zatímco já už budu dávno v Nebeském Království. Jakmile mi to došlo, bylo pro mě daleko lehčí akceptovat veškeré stránky jejich chování, které by mě jinak přiváděly k šílenství (obě se tvářily velmi neochotně vždy, když jsem se je ráno snažila vykopat z postele, obě strašně moc jedly, ale mnoho energie k pěším túrám z toho nenačerpaly, D. volala každý den přes WhatsApp příbuzným a hovořila s nimi pravidelně hodinu až dvě (nepřeháním!), B. měla tři záchvaty deprese, v nichž na mě pokřikovala docela ošklivé věci (musela jsem si pořád opakovat, že to na mě nepokřikuje ta krásná milá holka, ale ten odporný duch deprese), ale všechno jsme s modlitbou, důvěrou v Pána a s občasným vymítáním (když nebylo zbytí) nějak zvládly. V jedné vesnici, kde B. opravdu požehnaně svědčila, se stalo, že když jsme se večer sešly ke společné modlitbě, najednou ji „něco“ tak trochu zkroutilo a začalo ji strašně bolet koleno (tak, že se na něj vůbec nemohla postavit a byla bolestí úplně bledá). V tu chvíli jsem nějak věděla, co mám dělat, přikázala jsem tomu „něčemu“ ve jménu Pána, ať to táhne pryč a už se nevrací, načež se během asi minuty holce vrátila barva a po bolavém koleni ani památka. Říkala pak, že když jsem na ni vložila ruce, cítila obrovskou vlnu příjemného tepla a pak najednou všechna bolest odešla a veškerá křeč se uvolnila… Vzhledem k těžké okultní zátěži v její rodině mě to ani moc nepřekvapilo, jen jsem děkovala Pánu za to, že to šlo tak rychle.
D. se zase časem ukázala jako holka, která má ráda Písmo a velmi poctivě ho studuje, vždy s těmi pavlovskými otázkami (Kdo jsi. Pane? Co chceš, abych činil?). Protože jsme každý den společně četly Písmo podle systému místních křesťanů, bylo pro mě velkým povzbuzením a radostí poslouchat, co dokázala z poměrně nezáživných starozákonních pasáží zaslechnout…
A tak jsme společně putovaly po himalájských vesnicích a téměř v každé z nich nám Pán dal nějaký smysluplný rozhovor. Pouze v jedné to nějak nešlo – zrovna měli závěr lukostřeleckého festivalu, těšili se na večerní tancovačku a vůbec se s námi nechtěli bavit. Mě v té vesnici chytil zánět takovým způsobem, že jsem jen zalezla do postele a tiše si úpěla, zatímco holky se snažily přece jen s někým navázat rozhovor, ale místní je akorát zvali na tu tancovačku a jinak se moc bavit nechtěli. Holky tancovat bez gardedámy nešly (asi se bály, že by je více či méně opilí místní mladíci mohli obtěžovat, což byla možná oprávněná obava) a já jsem litovala, že fakt nemůžu, protože místní tancovačky miluju a ráda se na nich blýsknu svými tanečními kreacemi. Jenomže to fakt nešlo. Tak jsem si nasadila antibiotika, holky se za mě modlily a nad ránem jsem dokonce na chvíli usnula a když jsem se probudila, byla bolest pryč.
Cestou z té vesnice jsem se Pána ptala, proč jsme tam vůbec lezly, a pomohla mi vzpomínka na jedno kázání, v němž zaznělo, že když Pána Ježíše jedna samařská vesnice nepřijala, tak z toho odmítl dělat aféru a prostě šli do jiné vesnice. My jsme šli také do jiné vesnice a já jsem šla tentokrát poslední. U cesty prodával jakýsi chlapík nějaké šperky a řekl mi, že mě zná, že jsem tam byla loni na podzim a jak se mám. Tak jsme si jednoduše popovídali, pak jsem mu dala něco na čtení a bylo mi jasné, že jsme do té vesnice tak úplně zbytečně nešli.