Přinášíme poslední část vyprávění české křesťanky, jejíž misijní výjezd do Himalájí jsme finančně podpořili. Z bezpečnostních důvodů znovu vynecháváme některé podrobnosti.
Naše poslední výprava do hor byla trochu jiná než ty předchozí, protože nás první týden vedl jeden místní křesťan, kterého rodiče dali v mládí do křesťanské školy, neb byla nejlevnější, a on tam po čase uvěřil v Pána Ježíše a už ho to přes veškeré snahy okolí nepustilo. Ovšem – má doma spoustu příbuzných, kteří zatím vidí svět jinak a přes veškeré modlitby žádný z nich dosud neuvěřil, takže je poněkud skeptický vůči „rychlým metodám evangelizace“ a tvrdí, že všechno chce čas. Podle toho náš první týden v horách vypadal – milý bratr se zaměřoval spíš na pátrání po tom, jestli náhodou už v některé z navštívených vesnic nějací křesťané nejsou. V jedné malé a příjemné vesničce jsme skutečně malou skupinku křesťanů objevili a strávili jsme s nimi krásné dvě hodiny naplněné chvalami a vzájemným povzbuzováním. V jiné vesnici to bylo o něco smutnější – před rokem a půl tam byl jeden bratr, který byl nadšený naším příchodem a prožili jsme s ním požehnanou modlitební chvíli – teď nám suše sdělil, že už se křesťanem necítí, a vůbec se s námi nebavil. Bylo mi z toho hodně smutno, ale i takové věci se holt stávají, zvlášť, když je člověk jako křesťan někde úplně bez společenství.
Po týdnu nás náš vedoucí opustil a vrátil se domů (bylo to tak plánováno), protože má malé děti plné energie a manželku, která je nezvládá úplně lehce. A tak jsme zůstali tři – D., já a náš průvodce, který rovněž patří do malé skupiny místních křesťanů a je moc fajn. Hned další den se konala velká akce – kousek od M. otevírali nový buddhistický klášter (který v budoucnu bude po většinu času prázdný, zato je v něm spousta zlata – nechápu, kde na to v téhle chudé zemi berou) a konaly se otevírací obřady. Proto se tam sjeli takřka všichni lidé ze širokého okolí, přijížděli džípy (v jednom až 25 lidí), na motorkách (na jedné až 4 lidi), na koních i pěšky, všichni ve slavnostních krojích – pro etnologa opravdu lahůdka. D. chtěla tuto akci také vidět, náš průvodce se rozhodl, že se radši půjde na nějaké osamělé místo modlit. Toho dne jsem poznala, že D. dokáže přes všechny své autistické rysy být skutečnou oporou – po celou dobu, co jsme tam byly, jsem nějak vnímala, že se v duchu modlí stejně jako já, a bylo to fakt povzbudivé. Ke konci akce, když si věřící chodili dovnitř svatyně pro požehnání, mě napadlo, že bych tam mohla jít taky a pokusit se propašovat mezi dary od věřících nějakou literaturu pro mnichy. Ale pořád jsem se nemohla odhodlat, protože jsem nevěděla, jestli to není jenom hloupý nápad z mé hlavy. Najednou D. řekla: „Jdi dovnitř a neboj se, budu se za tebe modlit“. Tak jsem šla a veškerá nejistota ze mě spadla. Doufám, že aspoň někdo z přítomných mnichů si můj dárek přečte. Den nato jsme dorazili do naší nejvýše položené vesnice a ubytovali jsme se v hotelu, jehož majitel je také bratr a mezi zaměstnanci je ještě jeden bratr a jedna sestra. Ti nás prosili, abychom se za ně modlili (sestru trápily velmi nepříjemné démonické útoky a bratra strašně bolelo ucho). V takových situacích člověku nezbývá nic jiného, než se spolehnout na Pána a jít do toho. Tak jsme se s D. a naším průvodcem modlili. Takovou jednotu v modlitbě a takovou přítomnost Ducha Svatého jsem už dlouho nezažila (pokud vůbec někdy). Ráno nám ta sestřička hlásila, že je vysvobozená, a bratra bolest také přešla… Díky Pánu.
Pak už jsme jenom sestupovali dolů a cestou navštěvovali další vesnice – v jedné z nich se konala taková místní náboženská slavnost, tak jsme tam na mé přání zašli a sotva jsem si sedla a zaposlouchala se do recitace místních mnichů, přistoupila ke mně paní mladšího středního věku, nabídla mi čaj a zeptala se, jestli jsem byla v jednom konkrétním uprchlickém táboře, že o nás slyšela, že jsme tam dělaly moc dobrou práci. A že pokud chci zažít skutečný život v Himalájích, můžu kdykoliv přijet a bydlet u ní… Inu, svět je malý. Asi vám nemusím vyprávět, jak mě to potěšilo…A poslední bonbónek na závěr – v další vesnici jsme potkali kluka, který studoval dlouhá léta v Indii. Jeho angličtina byla pro konverzaci nepoužitelná, ale místní řeč tak skvělá, že jsem mu naprostou většinu rozuměla a co víc – on rozuměl mně. Tak jsme si dost dlouho povídali a na závěr jsem mu velmi kostrbatě řekla, co Pán udělal v mém životě, a myslím, že většině z toho porozuměl a že ho to dost zaujalo.