Náš misionář Pavel Faul se odvážně vydal na válčící Ukrajinu, aby doručil naši humanitární pomoc.
Rád bych se s vámi podělil o zážitky z našeho posledního výjezdu do Maďarska a na Ukrajinu. Od pondělí 21. 2., kdy Rusko uznalo dvě separatistické pseudorepubliky na Ukrajině, jsem se každé ráno budil s obavou, jestli již nezačala ruská invaze na Ukrajinu. I přesto jsem byl ve čtvrtek ráno 24. 2. zaskočen. Právě jsem se čerstvě dostal z covidu a byl jsem docela zesláblý. Hned jsem začal obvolávat všechny svoje přátele a spolupracovníky na Ukrajině. V posledních dvou týdnech mně volání, komunikace s naším týmem vedoucích na Ukrajině, rozdělování pomoci, pomoc uprchlíkům, kteří jsou v ČR a odpovědi na četné dotazy, zabírá většinu času. Po pravdě řečeno, nic moc jiného většinou nestíhám. Po počátečním ochromení jsem začal přemýšlet a modlit se, co dál. Na naší nově vyhlášenou sbírku na humanitární pomoc na Ukrajině začalo přicházet docela dost peněz, a i na další projekty pomoc v Cholmovci a zapomenutí služebníci přišly velké obnosy. A tak jsem začal prověřovat, jak je možné tyto prostředky na Ukrajinu poslat. Naši ukrajinští spolupracovníci nám však nedoporučovali vzhledem ke všeobecnému chaosu tyto prostředky posílat na bankovní účet či jinou podobnou cestou. Proto jsme se rozhodl přinést tuto pomoc na Ukrajinu fyzicky a zároveň přivést do ČR rodinu pastora Kolji Repljuka. Vzhledem k fyzické slabosti po prodělané nemoci jsem se bál, jak zvládnu přechod na Ukrajinu, a zvláště pak zpět do Maďarska. Na Ukrajinu a zpět jsem se totiž vzhledem k čekací době na hranicích rozhodl vydat pěšky. Také jsem měl obavu, abych se na Ukrajinu dostal v čase, kdy neplatí zákaz vycházení, a mohl se tak bezpečně setkat se svými spolupracovníky a přáteli.
Na maďarsko-ukrajinské hranice jsme spolu s bratrem z našeho sboru vyjeli v podvečer ve středu 2. 3. V Budapešti jsme vyzvedli dva naše spolupracovníky, kteří odešli na začátku války do Maďarska a pokračovali směrem k maďarsko-ukrajinským hranicím. Na místě jsme byli ve čtvrtek před půl osmou ráno. Na maďarské straně bylo cítit zvláštní, těžko popsatelnou atmosféru a napětí. Na Ukrajinu, kam skoro nikdo nešel, jsem dorazil již před osmou hodinou ranní. Vykračoval jsem si jako při ranní procházce. Byl jsem navlečený jako pumpa z obavy ze zimy, aby mě nezradila moje fyzická slabost. Na poslední závoře mě kontrolovali dva mladí vojáci se samopaly. Jeden se mě zeptal, jestli jsem Čech, a poté na mě začal mluvit česky. Před válkou totiž pracoval v ČR. Řekl jsem mu, kdo jsem a proč jsem na Ukrajinu přijel. Byl dojatý a měl v očích slzy. Nakonec jsem mu požehnal a po několika metrech chůze se setkal se svými spolupracovníky a přáteli.
Bylo to velmi radostné a emotivní setkání, padli jsme si do náruče. Po chvíli jsme jeli cca tři kilometry do domu jednoho našeho spolupracovníka. Ulice byly prázdné, všude napjatá atmosféra strachu a obav. Chvíli jsme si povídali a domluvili se, jak rozdělit finanční pomoc, a poté se modlili a chválili Boha. Náhle jsem si uvědomil, že možná vidím své přátelé a spolupracovníky v tomto světě naposledy, i když si přeji a modlím se, aby se to nestalo. Kdyby totiž Ukrajina padla, pravděpodobně by tam byla diktatura křesťanům dosti nepřátelská, jak se to již děje na Krymu a separatistických pseudorepublikách na východní Ukrajině. Jeden můj ukrajinský přítel se najednou rozbrečel, protože vnímal, že Bůh chce, aby i přes nebezpečí zůstal i se svou rodinou na Ukrajině. Poslechl a rozhodl se zůstat i přesto, že má nabídku azylu v Maďarsku. Bylo to zvláštní setkání, které bych v době míru nemohl nikdy prožít. Biblické věci se v době války zjednodušují a na nepodstatné věci už není čas. Uvědomil jsem si blízkost věčnosti a hrdinství některých mých ukrajinských bratrů.
Po dvou hodinách mě náhle vysadili před frontou utečenců a já šel zpět z Ukrajiny do Maďarska. Čekal jsem jen slabou hodinku a fyzicky to snadno zvládl. Dostal jsem se mezi utečence a neviděl žádného dospělého muže, jen ženy a děti. Je to úplně jiné, než když to člověk sleduje na internetu či v televizi. Vyplašené ženy a děti. Kromě těch, na které na druhé straně někdo čeká, jdou někteří do neznáma. Jedna žena z města Biela Cerkva cca 80 kilometrů od Kyjeva slyšela moji češtinu, když jsem ve frontě telefonoval. Jmenovala se Líza. Radovala se, že čeština je podobný jazyk, a v tu chvíli se rozhodla jít do Česka. Byla vyplašená a se slzami v očích se mě ptala, proč je ti fašisté bombardují. Doma musela zanechat muže a osmnáctiletého syna, se kterými se po telefonu těsně před maďarskou pohraniční kontrolou loučila. Poté už jí telefonní spojení vzhledem k absenci roamingu nefungovalo. Šla jen s dvěma menšími syny. Muže od osmnácti do šedesáti z Ukrajiny přes hranice, až na výjimky nepouštějí. I já jsem byl dojatý. Nějakou dobu totiž nic nejedli a šli do neznáma. Řekl jsem jí, že naše auto na maďarské straně je již plné, ale že se je pokusím dostat do nějakého z přistavených českých autobusů a dáme jim najíst. Když jsme prošli pohraniční kontrolou, poslali Lízu s dětmi, aby se vyfotografovaly, pravděpodobně neměly všechny dokumenty, které jsou v normální době potřebné k přechodu do EU. Maďarští dobrovolníci jim po chvíli dali jídlo a pití a přes překladatelku do ruštiny jsem se dozvěděl, že ještě musí na nějakou registraci, kde si mohou klidně vybrat jako cílovou zemi Českou republiku. Museli jsme se rychle rozloučit, ještě jsem jí stačil vtisknout poslední eura, která mně zbyla, v slzách jsme se objali a já pokračoval dále.
Kolem poledne jsme i spolu s rodinou pastora Kolji Repljuka vyjeli směr Domažlice. V Budapešti jsem prožil docela silnou ataku fyzické slabosti, těžko se mi dýchalo a upadal jsem do mikrospánků, kdy mi padala hlava. Bál jsem se, že budeme muset zavolat záchranku. To všechno se dělo, když jsme byli ve veliké zácpě. Po chvíli se mi udělalo lépe a mohl jsem tak zvládnout zbytek cesty. Velikou pomocí pro mě byl Ruda, který zvládl ujet dohromady 2 200 km skoro bez spánku. Když chtěl na maďarské straně spát, žádali ho různí dobrovolníci o pomoc, a tak skoro nic nenaspal. Já jsem řídit nemohl, to bych vzhledem k mojí fyzické slabosti a nedostatku spánku nezvládl. Navíc jsme jeden druhého po celou dobu výjezdu povzbuzovali a byli v tom společně. Táhli jsme za jeden provaz. Nakonec jsme v noci ze čtvrtka na pátek v pořádku vrátili domů do Čech.
Díky tomuto poslednímu krátkému výjezdu jsem se naučil několik věcí. Nejsem žádný hrdina. Na Ukrajinu se mi jet nechtělo a měl jsem obavy, ale když jsem poslechl Boží hlas, prožil jsem vnitřní pokoj. Bůh se projevuje i skrze moje slabosti. O co slabší je lidský nástroj, o to víc může zazářit Bůh a jeho milost. Když prožíváme slabost, stáváme se kandidáty Boží milosti a moci. Válka na Ukrajině nás vrací do biblické reality, tvůj i můj život může rychle skončit, nevíme, co bude zítra. Zakládat si na svých úspěších, majetku, postavení a vlivu je před Bohem čiré bláznovství. Nech se Bohem použít, nedovol svým slabostem, aby tě zastavily. Potřebuji druhé křesťany, sám nejsem schopen naplnit Boží plán.
Poslední zprávy od Pavla Faula: